Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, část 2.

27. 02. 2008 15:41:33
Pokračování mého příběhu o nezapomenutelné dovolené kde pokořena byla mužská ješitnost a chlapské ego rozbito na atom. Popis dne prvního, strastiplné cesty a první plavby. Doporučuji přečíst předchozí díl ať Vám nechybí souvislosti.

Den první

Musím říct, že s letenkami jsme měli neuvěřitelné štěstí. Vypadlo to, jako kdyby ve Sky Europe vypravili další letoun, protože dny předtím bylo zcela vyprodáno a v úterý úplně volno. Skvělé! Už jsme byli smíření s tím, že do Atén poletíme s brutálním přestupem přes Budapešť, ale tohle nám zlepšilo náladu. Tam letět přímo a zpátky s přípojem ze Samosu se jevilo jako příjemné a také bylo! Ani nám nevadilo, že do Atén dorazíme v půl čtvtrté ráno a že přístav není úplně za rohem. Už na letišti bylo jasné, že o legraci nouze nebude, však jak by také mohla.

Prut Když vzpomínám na první okamžiky našeho výletu, tak se směji již teď. Vzpomínám jak Alici polepili zavazadla jinými identifikačními štítky než měli a já najednou místo Alice letěl s Markem. Nechtěl jsem Marka, chtěl jsem Alici! A to jsem v ten okamžik netušil, jakou záměnu jmen provedu na lodi já sám. Vzpomínám, jak jsme se snažili pána za přepážkou přesvědčit, že ten prut co čouhá Michalovi (můj nejlepší kamarád) z tašky je zatraceně zapotřebí a že bez něj prostě neodletíme a jemu, že nevěříme, že to neprojde automatickým odbavovacím systémem. Nakonec jsme nechali prut zabalit do potravinové fólie a coby nadměrné zavazadlo ho odbavili samostatně. Nevím proč, ale oba jsme věřili, že něco ulovíme. Kapitán se smál. On na lodi jeden prut měl a moc dobře věděl, že chytíme prd a bavilo ho sledovat naše dětinské těšení se na rybolov. O pár dní později jsem jeho potutelný úsměv pochopil. Žádná ryba totiž není tak blbá, aby uvěřila, že návnada pluje rychle jako plachetnice a kapitán věděl, že musíme urazit kus cesty, takže zpomalit nebo nedejbože zastavit kvůli chytání ryb jaksi nepřipadalo v úvahu.

Už tehdy jsem si všiml, že si Martin (kapitán) veze podezřele málo věcí. Nechápal jsem. Já osobně jsem byl vybaven na vše. Tedy, myslel jsem si to. Sada značkových triček s límečkem, nové spodní prádlo, dvoje dlouhé kalhoty vždy s páskem ladícím k obuvi, obuv - dvoje boty a jedny sandály, pár triček bez límečku, prostěradlo na přikrytí, kompletní hygiena, karton prezervativů (co kdyby), plavky, litry opalovacího krému, dva ručníky a jedna velká osuška, zkrátka, měl jsem toho opravdu dost. K tomu notebook, foťák, iPod, přenosné reproduktory JBL pro vytvoření té správné atmosféry, časopisy a pár prkotin. Prostě jsem táhnul obrovskou tašku přes rameno a baťoh. Kapitán měl malou taštičku a brašnu s notebookem. Nechápal jsem. Inu, zkušený mořský vlk říkal jsem si. A to mě ten holomek ještě dostal, protože jak vyšlo později najevo, tak v té své piditaštičce měl jenom opravený motor ke kotevnímu vrátku. Srab! Taky si toho mohl vzít víc, abych vedle něj nevypadal jako zhýčkaný blbec.

Čekání Let do Atén proběhl bez komplikací, Martin nám stačil vysvětlit, že parťák se kterým vlastní jachtu na půl nestačil s lodí dojet až do Atén, ale že ji odstavil kousek od nich na ostrově Kithnos. Nikdo tomu nepřikládal větší váhu a nikdo nečekal, že dostat se k lodi bude tak náročné. Když jsme v Aténách přistáli, pochopil jsem, že správný Řek má na všechno dost času. Zdecimováni a unaveni, v hodinu kdy jsme zvyklí funět do svých polštářů jsme čekali, až se zmenší fronta u pasové kontroly. Čekali jsme tam na schodech skoro hodinu, možná i déle, protože spěchat nebylo kam. Martin nám vysvětlil, že dostat se k lodi znamená přejet autobusem do přístavu, pak chvíli trajektem na ostrov a na ostrově autobusem na jeho druhou stranu a tam teprve že je cíl naší cesty, naše loď „One world“, model Nauticat 38.

Realita byla mnohem horší. Hodinu a půl dlouhá okružní jízda špinavými nočními Aténami sice končila v přístavu, ale trajekt odjížděl až za dvě hodiny a nebylo to kousek, ale tři hodiny plavby na náš ostrov, což jsme zatím nevěděli. Jen tak mimochodem, Atény jsou ošklivé město. V tenhle okamžik jsem to ještě nevěděl, ale i to co jsem viděl z autobusu mi stačilo. Nevím jak je to možné, ale cestou do přístavu lemovaly silnici obchody se dvojím druhem zboží. Nábytkem a auty. Opravdu. Nechápali jsme nikdo. Nábytek, auta, nábytek, nábytek, nábytek a zase auta. Nikde nic jiného. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

 Když jsme dorazili do přístavu, ovanul nás studený vítr smíchaný s tou nezaměnitelnou příměsí soli a špíny necivilizovaného přístavu. Nedělal jsem si iluze o tom, co z těch velkých trajektů vytéká do vody a vcelku bez vytáček jsem souhlasil, že si dáme snídani. Bylo půl šesté ráno, celou noc jsme nespali a měli obrovský hlad. Něco sladkého v případě Alice a něco slaného v případě zbytku posádky nás docela nakoplo a zbylý čas jsme nějak prolelkovali. Už jsem se nemohl dočkat na trajekt, v přístavu mě to nebavilo, navíc jsem se těšil na naši loď, na sprchu, výměnu trička, na konec tohohle trmácení. Těšil jsem se až skončí moje úloha nosiče, protože jako správný džentlas jsem nenechal Alici nic táhnout, což sice zajisté vypadalo efektně, ale podepisovalo se na mých zádech. Cesta trajektem proběhla v pohodě a za necelé tři hodiny se s námi tahle obrovská loď plná osobních i nákladních aut a stovek lidí loučila a my vyrazili vstříc našemu dobrodružství.

Pochopil jsem, že už jsme sice na „našem“ ostrově, ale zdaleka ne na naší lodi. Jenže to už se do nás opíralo dopolední slunce a my začínali mít dost. Naštěstí měl Michal úžasný nápad a v přilehlém obchůdku koupil chlazené pivo. To byla lahoda! Pivař by jím sice pohrdnul, ale my všichni prožili takový malý orgasmus, zkrátka nám moc chutnalo. Po procestované noci a nevyspalí jsme se snažili co nejdříve dostat na druhou stranu ostrova. Já navrhoval využít taxi. Lítal jsem akčně po celém přístavu jako šašek a snažil se nějaké ulovit. Za jedním jsem dokonce sprintoval skoro 200 metrů! Marně. Všichni na mě kašlali. Nikdo nás nechtěl odvést a já tak nezapůsobil, spíš naopak. Koláče potu v mém podpaží se zvětšily.

Naštěstí kousek od přístavu byla zastávka autobusu a my se do něj nějak vecpali. To co řidič s autobusem předvedl vzápětí, to jsem ještě nezažil. Cesta vedla horskými klikaticemi, úzkými vesnickými uličkami a já, coby zarytý řidič osobáků, nezvyklý zatáčet až když jsem volantem za zatáčkou, já jsem prožíval peklo. Nicméně jsme dorazili kam jsme dorazit měli a už jen pár desítek metrů nás dělilo od nalodění. Mé vzrušení dosahovalo vrcholu a něžně jsem držel Alici za ruku. Těšil jsem se jako malý kluk, těšil a byl v očekávání dnů následujících a nepřál si nic jiného než se k ní přitulit a vášnivě ji hladit ve vláskách. Strašně jsem na ní chtěl zapůsobit. Jenže tohle byl skoro poslední okamžik, kdy se mi něco povedlo. Počínaje dalšími okamžiky jsem byl něco mezi Charlie Chaplinem, Bláznivou střelou a bratry Ajeťáky.

Martin, schůdky Bylo to tady. Stanuli jsme před lodí, která se pro příští dny měla stát naším domovem. V tu chvíli to byl úžasný pocit. Viděl jsem před sebou dřevěnou loďku jak se ve vlnkách lehce kymácí a uvědomil si, že jakmile do ní nastoupím, tak nebude cesty zpět. Zoufale jsem se těšil a na mém těšení nic nezměnil ani fakt, že jsem se ubytoval s Máťou v jedné kajutě. Už v Praze jsme si s Michalem řekli, že tohle bude probíhat jinak, ve vší počestnosti a slušnosti a že rozhodně první co neuděláme bude to, že bysme se nakýblovali holkám do kajut. Smířen s tím, že na posteli pochybných rozměrů bude na mém rameni spočívat místo Alice Martin, jsem vyrazil plnit rozkazy kapitána.

V místním obchodě jsme nakoupili potraviny a pití a chystali se vyplout. Jestli jste nikdy nebyli na lodi, tak jste na tom jako já tehdy. Vězte, že před vyplutím musíte do lodi natankovat to nejcenější, tedy vodu. V každém přístavu, u každé stojánky jsou vývody vodovodu, k nimž připojíte vlastní hadici a naplníte nádrž své lodi. No jo, ale jak jsem měl vědět, že hadice pro připojení má být vlastní, když u nejbližšího vodovodu nějaká ležela? Jak jsem mohl vědět, že je té uječené Němky z lodi u vodovodu, která když zjistila, že si její hadici natahuji k naší lodi, začala křičet něco o zlodějině, o tom, že si mám připojit hadici vlastní a co si to dovoluju? A hlavně, jak jsem proboha měl vědět, že ta hysterka onu hadici špatně připojila a tak když jsem ji natáhl úplně, ona u kohoutku povolila a celou jí zkropila? Jak jsem mohl vědět, že zkropí celou jejich palubu včetně opalujícího se a pořádně vyhřátého manžela? Že to odnese i jejich čalouněný nábytek a halda polštářků? Jak jsem to měl proboha vědět?

Naštěstí to „nikdo“ z naší lodi neviděl a křik z vedlejší lodi jsem svedl na to, že dotyčná měla problém se zápůjčkou její hadice. Vzal jsem si z útrob lodi hadice vlastní a vyrazil k jiným kohoutkům. Že jsem těmi různými spojkami nebyl schopen hadice spojit, ze jsem neodhalil skryté ventily kvůli kterým voda netekla a netkla už ani nekomentuji. Nejsem žádný Béďa Trávníček a nestydím se za to. Hadici jsem měl naposledy v roce ric pic jahoda, to ještě žádné tyhle plastové spojky nebyly. Ta Němka taky určitě nevěděla nic o programování, zásadách procesního publikování obsahu, webdesignu a já nevím o čem. O finesách různých spojek jsem se tedy poprvé dozvěděl až tam a věřte mi, že teď spojím cokoli a s čímkoli.

Měli jsme vodu, bylo nakoupeno a mohli jsme vyplout. Kapitán nás nahnal na loď, zatáhl můstek a zavelel k vyplutí. Skutečně je to tak, vyplouváme! Odpoutáváme lana a já s Michalem jdeme obsloužit kotvu. Paráda. Poprvé na moři. Poprvé vyplouvám a plně se oddávám vodní hladině, která se rozprostírá zleva doprava, zprava doleva, zepředu dozadu, zezadu dopředu, prostě je všude. Nádhera! Co naplat, že jsem zadělaný od zrezlého kotevního řetězu, který jsme vytahovali ručně, protože kotevní vrátek nefungoval. Co naplat, že jsem si otíráním rukou o vlastní zadek zničil nové, „frajerské“ plavky. To všechno mi bylo fuk. Vypluli jsme a já byl šťastný. Alice vedle mě a krásný týden přede mnou.

Moře bylo jako olej, rovné a nehybné. Nezadul ani větříček a tak jsme museli pro posun vpřed zapnout motor. Martin z toho evidentně nebyl nadšený, ale my ano. Díky zapnutí motoru fungovaly elektrické zásuvky a my mohli připojit iPoda, reproduktory a rozjet první, pořádnou mořskou pařbu. Tohle bylo na Máťu moc. Přestože je jen o nějaký ten rok starší než my a do čtyřicítky má ještě daleko, je narozdíl od nás větší „kliďas“. On má radši svou dýmku, lahvinku červeného, klid a hlavně žádnou živelnou akci. Nějaká taneční party, byť na jeho lodi, ho tedy nemohla vzrušit, o převážně housových rytmech lynoucích se z reproduktorů JBL ani nemluvě. Jenže měl dobrou náladu, nechal iPoda vyhrávat a oznámil nám, že jde dopředu spravovat rozbitý kotevní vrátek. My zatím udržovali nařízený kurz, popíjeli víno, tančili a neskutečně pařili. Vůbec jsem nechápal co na tom jachtaření je. Moře je přece v klidu, mořská nemoc nikde, nádhera, klídek, pohoda. Dokonce jsem navrhl, že za plavby rozděláme gril, což se jako nápad na dřevěné lodi moc neujalo.

Mata spí Pravdou je, že nám po nějaké době začalo být podezřelé, že Martinovi naše hudba i počínání nevadí. Na druhou stranu jsme nikdo netušil, co znamená opravit kotevní vrátek. Tedy já lehounce z popisu problému tušil, navinuli mu motor opačně, ale po zkušenosti s hadicí jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcií. Dopili jsme asi čtvrtou lahvinku dobrého bílého vína a míra naší zvědavosti dosáhla vrcholu. Vyrazili jsme za Máťou. Nevím jak bych to popsal, ale následující fotka vyjadřuje poměrně jasně, co znamená opravit kotevní vrátek. Jenom dodám, že až na jednu vyjímku jsme kotevní řetěz vytahovali celý týden ručně, protože vrátek se opravit nepodařilo. Ale uznejte, není ten Máťa roztomilý?

Netrvalo dlouho a byli jsme v malebné zátoce ve které jsme měli přenocovat. Teprve teď jsem pochopil krásu jachtaření, resp. jedné z jeho částí. Viděl a navštívil jsem toho hodně, ale v takhle krásné a malebné zátoce jsem nikdy nebyl. Kam se hrabou písčité pláže portugalského Algarve, lemované oranžovými skalisky, kde jste krásy španělských pobřeží či malebných zátok Kréty. Všechno bledne proti kráse téhle zátoky! A to ticho! Slyšíte jak desítky metrů od Vás našlapují pasoucí se ovce a kozy, prostě paráda. Ticho a vůně té krásy se rozlévaly kolem nás a já je nestíhal všechny ani nasát.

Po zkušenosti s hadicí jsem se nikterak neangažoval v připoutání naší lodi k pevnině. Vzhledem k charakteru dna nás od prvního použitelného kamene dělilo skoro 20 metrů, skaliska a lámající se vlnky a tak Michal musel předvést heroický výkon aby naši loď pro jistotu nadvakrát zajistil. Musel se přitom plazit přes velké kameny, míjet vodní ježky, prý i kraba a to všechno dvakrát, protože po prvním připoutání Máťovi přišlo, že je to blbě. Zdálky jsem pozoroval Michala jak dělá, že Máťu neslyší, ale vzápětí příjem rozkazu potvrdil a lana převázal. Komentoval to několika peprnými hláškami na adresu kapitána a já se mu vůbec nedivil. Bylo mi ho líto, ale byl jsem rád, že nejsem na jeho místě. Mé dny měly teprve přijít.

Zatoka Večerní pohodu nám nezkazila ani loď která připlula do zátoky o něco později, ani velikost grilu na kterém jsem grilovali společnou večeři. Zbylé lahve vína jsme vypili rychlostí pravého závisláka a tak nám ani nevadilo, že na dnu zátoky vězí náš jediný kečup. Jak se tam dostal už opravdu nevím. Důležité bylo, že akce na jeho záchranu byly přesunuty na zítřek a my se postupně rozešli do našich kajut a po téměř dvou dnech cestování ulehli k zaslouženému odpočinku. Alice mě jemně políbila na dobrou noc a protože byla hodně unavená uložila se v dívčí kajutě a já svou hlavu složil vedle kapitána. Představoval jsem si jak to v následujících dnech rozbalím, jak ji oslním a jak budu za hvězdu zájezdu. Nevadilo mi Martinovo lehké oddychování, stejně jako lehounké houpání lodi. Vnímal jsem ševelení větru a rozbíjení vlnek o její dřevěné boky. Usnul jsem a byl šťastný. Vyhlídky do příštího dne nebyly nejhorší. Vše se začalo slibně rozjíždět, kdo mohl tehdy vědet jak to skončí.

Pokračování příště....

Autor: Štěpán Binko | středa 27.2.2008 15:41 | karma článku: 27.29 | přečteno: 4956x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 262 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 550 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz