Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, část 3.

28. 02. 2008 9:15:06
Po romantickém úvodu (1. díl), obsáhlém popisu reálií a první plavby (2. díl) se na lodi konečně děje něco pořádného. Zkropená Němka je proti tomu slabý odvárek. Kohoutek pomalu přichází o svůj hřebínek a ego mizí v nenávratnu. Popis dne druhého, ve kterém atmosféra pekelně zhoustne. Až to dočtete, tak si uvědomte, že tohle ještě zdaleka není to nejhorší. To Vás čeká až v dílech následujích. Od tohoto dílu to už není čtení pro slabé žaludky. Opět doporučuji přečíst předchozí dva díly, ať neztratíte kontext.

Den druhý

Výměna vlajkyProbouzím se. Je to poprvé v životě, kdy se ráno probouzím na moři. Celá loď se houpe a je zmítána nedočkavými vlnkami, které nám dávají jasně najevo, že máme vylézt z našich pelíšků. Za ten téměř týden na moři jsem vypozoroval, že moře je večer klidnější než ráno. Večer s Vámi usíná a ráno se probouzí. Slyším venku ovce a kozy a něco mě tlačí na břiše. Opatrně ze sebe sundavám Martinovu nožku, dal bych nevím co za to, vyměnit ji za tu Aliččinu, přelézám ho, oblékám si plavky a vydávám se na palubu.

Závan čerstvého vzduchu, sluníčko nad obzorem a všemi barvami hýřící zátoka mě dostává stejně jako večer. Na dně vidím utopený kečup a vzadu pak nepořádek po včerejší večeři. Z podpalubí se začínají ozývat vrzavé zvuky a já za chvíli spatřím ji, svou vyvolenou, jak zahalena do prostěradla vychází ze své kajuty. Je nádherná a roztomilá zároveň. Do tváře má otlačeny otisky lemu prostěradla, legračně mžourá očkama a její hnědá hříva je roztomile rozcuchaná. Erotický náboj ve vzduchu by nedokázal rozfoukat ani Rákosníček. Postupně se probouzí ostatní a já nabývám pocitu, že se musím pokusit o vtip. „Teda já nevím jak vy, ale já mám v puse něco mezi stoletým hermelínem a čtyřicetiletou nivou,“ pronesu v očekávání bujarého aplausu či alespoň smíchu zbytku posádky. Erotický náboj přesně v ten okamžik zmizel, Alice se zašla do kajuty obléknout a já se snažím napravit si reputaci přípravou snídaně. Jsem vůl.

Michal potápěč Míchaná vajíčka mám v malíčku a z konceptu mě nevyvede ani kapitánův požadavek na volské oko se slaninou. Opeču slaninu, udělám oko, na cibulce osmažím vajíčka a servíruji snídani. To vše v té lodní parodii na kuchyň. Na zádi zatím probíhá výměna vlajky a záchrana večer utopeného kečupu. Michal si půjčil od Martina brýle se šnorchlem a jal se lovit červenou láhev, co vypadala, že leží sotva dva metry pod lodí. Chyba lávky. Navíc prvním skokem do vody Michal ztrácí kapitánovy brýle i šnorchl a oboje teď leží na dně vedle kečupu. Záchrana se komplikuje a o to větší odměnou je následné vylovení kečupu i potápěčských propriet. Michal je šťastný a mě se zdá, že na rádoby vtipnout hlášku všichni zapoměli a v dobré náladě dosnídáme.

Uklidili jsme loď a kapitán rázně zavelel k vyplutí. Čeká nás pořádná porce námořních mil a my se loučíme s ostrovem Syros s jeho malebnou zátokou a vyrážíme vzhůru k ostrovu Mykonos. Těším se. Včerejší plavba byla absolutně v pohodě, moře klidné, v podstatě jsme plavbu propařili a protančili, zkrátka si ji pořádně užili. Nečekám žádné komplikace a vytahuji s Michalem kotvu (opět se zmažu jako dobytek). Připadám si naprosto v pohodě. Při vyplouvání ze zátoky lehce znervózním. Moře nevypadá jako včera. Není tak klidné a zdalka nepřipomíná rozlitý olej. Taky fouká vítr a Martin začíná být ve svém živlu. Já ještě pořád naivně věřím, že to bude další krásný den.

VyplouvameVypluli jsme na otevřené moře. Vítr vane silnější než mírný a vlny dosahující výšky kolem půldruhého metru s námi lehce pohupují. Všichni kolem mě jsou v pohodě, zatímco já svou vnitřní pohodu ztrácím. Začínám pochybovat o kvalitě řeckých vajec a slaniny a vnímám předehru svého žaludku, předehru, která avizuje nepříjemné hlavní jednání. Padají první otázky zda je mi dobře a já se svými odpověďmi snažím tazatele utvrdit v tom, že barva mého obličeje odpovídající odstínu pistáciového oříšku se jim jenom zdá. Vím, že mi nevěří, načež jim za chvílí dám pádný argument o tom, že mají proč. S každým dalším zhoupnutím lodi, s každým dalším zkopírováním povrchu mořské hladiny se cítím hůř a hůř. Hlava ztrácí orientaci a žaludek se bouří. Snažím se chytit se nějakého pevného bodu na horizontu, snažím se myslet na cokoli jiného než je loď, moře, houpání a vlny, snažím se oprostit od pocitů a vjemů své lidské schránky.

Nejde to. Jedna z mnoha vln zasazuje smrtící úder. Je asi deset hodin dopoledne a já po jednom takovém zhoupnutí běžím na bok lodi a zvracím. V duchu doufám, že prostě vyhodím snídani která mi nesedla a budu v pohodě. Snažím se věřit, že tomu tak bude. Nebylo. Pohledy všech směřují ke mě. Zvracím dlouho a souvisle. Situace se nezlepšuje, je mi čím dál hůř, kinedryl nezabral. Začínám se proklínat, že jsem sem jel. Začínám nenávidět celou loď i ostatní členy posádky, kterým je dobře. Mezi jednotlivými fázemi zvracení se snažím vzpomenout na to, co jsem kdy slyšel o mořské nemoci a zkouším odhadnout jak dlouho to může trvat. Ještě ke všemu se intenzita houpání zvyšuje, nebo mi to tak alespoň připadá a mě je čím dál hůř.

Je něco před obědem. Mám pocit, že jsme překonali kosmickou vzdálenost a že každou chvíli musíme být na Mykonosu. Omyl. Byli jsme sotva ve čtvrtině a já s občasnými přestávkami zvracím dál. Situace se nelepší, naopak, je mi čím dál hůř. Točí se mi hlava, bolí mě, sotva vnímám co se děje kolem a soustředím se jenom na to, abych nevypadl z lodi. Nervová soustava a vnímání prostoru se zhroutily. Kdo nezažil, nepochopí. Samozřejmě, že už dávno nestojím na boku lodi, ale ležím na její zádi, praží do mě slunce a já ze sebe v prodlužujících se intervalech vyhazuji jídlo za posledních několik týdnů.

Dávno nejsem tím sebevědomým tokajícím kohoutkem. Přišel jsem o svůj hřebínek a připomínám spíš polomrtvého kytovce na pláži. I přes občasnou snahu o záchranu ze strany ostatních členů posádky jsem odsouzen zemřít. Zvracím dál. Ležím tam pozvracený na zádi, přestává mi vadit její drsný povrh, držím se zábradlí a pokračuji v inspekci obsahu svého žaludku. Romantika? Erotično? Sexuální náboj? Tokání? Zapomeňte. Nebyl jsem na přiblížení, natož na polibek či pohlazení. I přesto cítím, že se na mě Alice dívá (bože!) a že by mi chtěla pomoct. Snaží se mě přesvědčit ať si alespoň namažu nohy, ať si je nespálím na uhel. Měla pravdu, pomáhá mi a já udělám alespoň to. Je mi trapně. Špinavé tričko páchne a zlepšení situace v nedohlednu. Pokouším se dojít do útrob lodi pro čisté, ale chyba lávky. Přiblížení se k malému prostoru podpalubí vyvolává nutkavý pocit vyhodit ze žaludku zbytek toho, co v něm zůstalo. Rychlým krokem dobíhám na záď a opakuji svou modlitbu k vodní hladině. Kašlu na poblitý tričko. Sundavám ho a otáčím na ruby. Kašlu na to jak to vypadá a definitivně nad sebou lámu hůl. Tohle nevyjde.

O další dvě hodiny později stále ležím na zádi. Už se nedržím, ale přivázal jsem se kotevním lanem. Pod hlavou mě přestal tlačit hák na jeho přivázání, už je mi všechno jedno. Jakoby z pozvdálí vnímám Michalovi úvahy o tom, že by mě měl pokropit hadicí, že to prý viděl v nějakém přírodopisném dokumentu. Nenávidím ho. Nenávidět na smrt ho začnu až o něco později, to za chvíli, kdy začne nahlas přemýšlet o tom, jak se na moři pohřbívají mrtvoly. Černý humor. Fakt dík. Zvažuje jestli mě mají zabalit do bílého prostěradla a shodit do moře nebo vytvořit dřevěný vor, položit mě na něj a zapálit. Být tak fit, vrátil bych mu to. Mám ho rád a špičkujeme se normálně, teď mu závidím, že je tak v pohodě, že ho jeho přítelkyně líbá, že ho hladí a on ji. To já nemůžu a je mi to neskutečně líto.

Neuplyne ani hodina a celá posádka je na nohou. Nechápu, to už jsem umřel? Ne, to ne. Jen s naší lodí plují delfíni. Zvednout hlavu a zamířit oči k horizontu mi dělá problémy a jak tak učiním, tak opět zvracím. Je mi to hoši jasné, buď jste se se mnou připluli rozloučit, nebo oceňujete, že Vás tady celý den krmím. Fakt dík. Pravdou je, že po zbytek týdne k nám už nepřipluli, což jsem v ten okamžik nevěděl. Byli mi totálně ukradení, stejně jako všechno ostatní co se kolem mě dělo. Připlout o pár dní později, asi bych si to užil víc. Ale alespoň je mé zvracení k něčemu dobré. Když zmizí, ostatní mě žádají ať je zase přivolám. Přivolávám, leč marně. Asi se již najedli.

Je před šestou večer a my se blížíme k Mykonosu. Je mi o něco líp. Zvracení pomalu ustává, ale točí se mi hlava. Není mi dobře. Třesou se mi kolena a cítím se trapně. Cítím se strašně ponížený a bezmocný. Cítím divnou směsici bolesti a vzteku na sebe samého. Přemýšlím, kdy mi bylo hůř a nacházím jediný okamžik, který doufám už nebude v mém životě překoná nikdy. Je mi strašně. Postupně se ale na mé tváři objevuje úsměv. Člověk vždycky musí bojovat. Těším se, až zastavíme úplně, až se osprchuji, zbavím pozvracených věcí a oprostím se od zážitků toho strašného dne. Modlím se, abych dostal od své vyvolené ještě jednu šanci, aby mě neodepsala jako poblitého Štěpána. Chtěl jsem tuhle životní šanci chytit pořádně za pačesy. Chtěl jsem se Alici ukázat jako romantický, správný chlap, drsný a vtipný zároveň. Vtip jsem zkazil už ráno a s rozklepanými koleny jsem se rozhodně necítil jako drsňák. Ach jo.

Mykonos Jsme v přístavu na Mykonosu. Tedy v přístavu, v zátoce určené ke kotvení. Kolem je to samá luxusní jachta. Ne nadarmo se Mykonsu říká ostrov bohatých gayů a lesbiček. Z luxusu až oči přechází a naše jinak relativně obdivovaná jachtička vypadá jako staré MBéčko vedle nejnovějších modelů Ferrari. Jenže mě to nebere. Jednak je mi pořád blbě, druhak mě luxus neohromuje. Těším se do sprchy a hlavně na pevninu. Těším se, že snad večer splním něco ze svých plánů, že se konečně předvedu, ale na rovinu, moc jsem tomu nevěřil. Žaludek na vodě, pozvracené tričko na sobě, třesoucí se kolena a sebevědomí nikde.

Kotvíme. Svlékám zapáchající oblečení a obsazuji pidi koupelnu, tedy spíše záchod se sprchou a pouštím na sebe osvěžující kapky sladké vody. Kašlu na nějaké šetření, ať se Martin zblázní. Tohle je to, co potřebuji. Smývám ze sebe pachuť zvratek a pomalu se stávám novým člověkem. Beru čisté plavky a své oblíbené tričko a připraven vycházím na palubu. Spouštíme gumový člun a převléknutí, navonění a krásní vyrážíme vstříc nočnímu životu Mykonosu. Co naplat, že nejsme schopni proti vlnám dopádlovat ke břehu a musíme čekat, až se od nejbližší luxusní jachty někdo smiluje a zatáhne nás ke břehu svým motorovým člunem, trapnost téhle situace mně nedochází. Mě už nerozhodí nic. Hlavně, že nás ten člověk táhne směrem k pevné půdě pod nohama, nemůžu se totiž dočkat, až na ni vstoupím.

Mykonos - večeře Kolem jedenácté se syti a napojeni vracíme zpátky na loď. Večeře byla příjemná, byť Mykonosovsky předražená, ale byla dobrá a spravila mi náladu. Martin upozorňuje, že druhý den nás čeká skutečně pořádná porce mil, že ten dnešek byl proti tomu nic. V tu chvíli mám chuť vraždit. Přemýšlím jestli mu do zadku nacpu neopravený motor kotevního vráku, jeho dýmku nebo svoje pozvracené tričko. Druhá zpráva je ještě lepší. Vstávat musí alespoň dva lidé v půl páté a vzhledem k tomu, že s lodí nikdo jiný vyplout neumí, tak je jasné, že hledá jednoho a není to holka. Michal dává jasně najevo, že pro nás udělá cokoli, ale že v půl páté nevstane. Že bude klidně řídit celou noc, ale ráno, že je nepoužitelný. Znám ho skoro deset let a vím, že je to pravda. Navíc opravdu makal a dělal spoustu jiných věcí, takže silácky zvedám ruku a slibuji Martinovi, že to budu já, kdo s ním ráno vstane. Stejně je mi jasné, že strachy nebudu schopen usnout, protože obava z opakování průběhu dnešního dne mě skutečně děsí.

Alice mi dá letmou pusu a odchází do své kajuty. Už na večeři byla nějaká zaražená, ale připisoval jsem to tomu, že celý den koukala na blijící velrybu místo toho, aby s ní pokračovala v romantickém tokání. Chápu. Žádný problém. Zítra jí to vynahradím, slibuji sobě a v duchu i jí. Opět uléhám vedle Martina, z legrace mu říkám, že doufám, že to u lascivně přehozené nožky skončí a absolutně vyčerpán usínám pln obav z následujícího dne.

Pokračování příště. A vězte, že den další byl ještě horší a to už vůbec nebyl o zvracení.....

Autor: Štěpán Binko | čtvrtek 28.2.2008 9:15 | karma článku: 28.98 | přečteno: 5265x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 264 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 551 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz