Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, část 4.

3. 03. 2008 23:14:00
Jsou čtyři hodiny ráno a já se pomalu, pln strachu a nedočkavosti probouzím. Je tma a já cítím, že loď se houpe o něco víc než den předcházející, jakoby se moře nevyspalo do růžova a bylo mu špatně jako včera mně. Zvolna tak začíná třetí den mé dovolené, mé první dovolené na lodi, mé vysněné, romantické dovolené s dívkou mých snů, dovolené na které jsem se jí chtěl dvořit a kde jsem ji chtěl svádět. První den byl ve znamení absolutního vyčerpání z nečekaně náročných přesunů, druhý jsem prozvracel na zádi naší bárky, tak co to bude dnes? Opatrně přelézám spícího Martina a rychle dělám dva kroky na lodní toaletu, přesněji řečeno „sprchozáchod“, abych vykonal obvyklou ranní potřebu a zušlechtil svůj zevnějšek. Dal jsme kapitánovi slib, že mu v tu nekřesťanskou hodinu pomůžu vyplout a hodlám ten slib dodržet.

Pohoda při vyplouvání z přístavuČistím si zuby a stále víc si uvědomuji hlasité šplouchání vln o boky naší lodi. Přijde mi, že i vítr fičí o něco víc a začínám propadat panice, protože opakování scénáře včerejšího dne by mě stálo poslední zbytky sebeúcty a mužského ega. Uklízím zubní kartáček, hledání zubní nitě v té tmě vzdávám, a pohled mi přitom uvízne na mé provizorní lékarničce, či spíš těch několika baleních nejdůležitějších léků, které sebou vozím. Neváhám ani minutu. Ve snaze zabránit katastrofě rozměrů včerejšího dne pojídám velké množství kinedrylu, endiaronu, endiformu a živočišného uhlí. Od toho mám pusu černou, takže zuby ještě párkrát přejedu kartáčkem. Tak, takhle nějak se cítí Paris Hilton po pořádný lajně koksu. Mě na to stačí uhlí, kinedryl a nějaká střevní desinfekce. Amatérka!

Jsem ostře nabit sebedůvěrou a vcházím zpátky do kajuty. Martin se už probouzí a zatímco si oblékám plavky, tričko a sandály, on se vydal na obhlídku situace na palubě. Beze slova se vrací zpět a obléká se také. Koukám na něj, tedy spíš civím, protože zatímco já mám na sobě oranžové plavky Speedo, on na postel z útrob ložnice vyndavá zateplený nepromokavý kabát, dlouhé kalhoty, silné ponožky a odněkud přinesl i gumáky. Koukám na něj s vytřeštěnýma očima a na malou chviličku mám pocit, že v jeho očích zahlédnu takový podivný záblesk vzrušení. Přesně takový, jaký předváděl Anthony Hopkins ve filmu Mlčení jehňátek vždy, když měl nějaké nekalé úmysly. Nechápu, jsme u řeckého ostrova, v polovině léta a on si bude oblékat vaťák? Sám pro sebe a tak trochu pod vousy si brumlám něco o jeho duševním zdraví a jdu se ven podívat sám. Vycházím z kajuty, procházím kolem vnitřního kormidla na palubu a obratem a pěkně rychle zalézám zpět. Už Martina chápu. Venku na nás čeká lehce nazlobené moře. Asi je mu špatně z toho, co jsem do něj včera hodil. Rychle na sebe navlékám to nejteplejší co mám a definitivně opouštím myšlenku absolvovat dnešní den v plavkách, tričku a sandálech.

Martin stahuje nějaká data do svých přístrojů, kontroluje je, ověřuje situaci pohledem z paluby a tlačen časem (do konce července musí loď kotvit v Turecku) velí k odplutí. Času je málo a námořních mil před námi hodně. Mě v tu chvíli ještě nedochází, že tohle je jenom slabý odvar toho, co nás čeká na otevřeném moři. Vyplouváme ze zátoky u ostrova Mykonos a v přítmí brzkého rána nastavujeme kurs v souladu s cílem naší plavby. Vidím vlny, které se na nás valí a vnímám vítr, který kolem nás duje. Sice nás pořád ještě chrání ostrov, jsme u něj blízko, ale už teď je mi jasné, že tohle nemá se včerejškem co dělat. Znovu propadám panice. Jestli mě včera složily vlny půldruhého metru vysoké, tak z těhle dneska spáchám sebevraždu. Martin zasahuje. Po dlouhé době soukromá chvilka bez ostatních nám umožňuje spolu komunikovat víc přátelsky než kdy jindy a přiznejme si, že jsme mezi sebou měli období, kdy jsme spolu pár měsíců nemluvili a byli na sebe pořádně naštvaní. To je teď dávno za námi a jsem tu já, on, moře a loď. Nic víc. Navíc Martin zjevně oceňuje, že jsem dostál svému slibu a že mu i za těhle podmínek s lodí pomáhám. Tuší, že to nebude jednoduché a na nějaké špičkování či odkazy na včerejšek nemá pomyšlení. Myslím, že na malinkou chvíli upřímně pochopil z čeho mám strach a učinil něco, co jsem skutečně nečekal. „Chyť to kormidlo a drž to rovně,“ pronesl rázným hlasem a mě nezbylo, než ho poslechnout. Stojím před kormidlem, držím se ho a neumětelsky kontroluji pohyb lodi, ale světe div se, vůbec mi není špatně! Díky Martine, tohle to chtělo! Jednak si už moje tělo částečně zvyklo, druhak pocit odpovědnosti spolu s neustálou kontrolou vzdalujícího se horizontu zahnal všechny myšlenky na krmení delfínů a mě bylo dobře!

Stál jsem tam jak mořský vlk a kormidloval loď, loď stále ještě schovanou v závětří velkého ostrova. Bylo mi krásně a cítil jsem se skvěle. Dneska bude můj velký den! Vítr zesiluje a vlny se stále zvětšují. Už jsme téměř vypluli na otevřené moře a sílící vítr přechází ve vichr a z vln jsou najednou vysoké vodní překážky tříštící se o naši příď a zkrápějící naše tváře. Martin s vážným výrazem mizí z paluby a za chvíli se vrací s nějakými horolezeckými úvazy či něčím takovým. Vytřeštěně na něj civím, načež mi jeden vrazí do ruky a řekne: „Dělej, nandej si to a pořád to měj alespoň jednou karabinou k něčemu přichycený. Pořád, rozumíš?“ Z vážnosti jeho tváře jsem pochopil, že si nedělá legraci. Rychle si ten postroj obléknu a zhodnotíc svou tělesnou konstituci a váhu, použiji raději karabiny dvě. Už jsme na otevřeném moři. Vlny jsou ještě větší a vítr ještě silnější. Přístroje ukazují, že vítr vane rychlostí kolem 55ti uzlů a vlny odhaduji tak na sedm metrů. Martin mě uklidňuje, že hranice hurikánu už je jenom o nějaký ten uzel výš a v podstatě omluvně dodává, že v tomhle normální rekreační lodě nikam nevyplouvají. Super, hned se cítím líp. Nechápu co mi tím chtěl říct, ale užívám si, že je mi skvěle. Stojím za kormidlem a snažím se udržet kurz.

S Martinem se střídáme, tedy on to po mě vždycky opraví, když já z kurzu uhnu a mě to přijde naprosto úžasné. Nemůžu se nabažit pohledu kolem sebe, pohledu na rozbouřené moře a v dáli vycházející slunce. Je to neskutečná nádhera a já závidím všem námořníkům, že tohle vídají každý den. Plesk! Dostal jsem facku od vlny. Vepředu se roztříštila, přeletěla těch dvanáct metrů a vzadu nás pořádně zmáčela. Plesk, další! Paráda! Připadám si jako ten beznohý parťák Forresta Gumpa, co se chtěl na lodi smířit s Bohem. Plesk, znovu! Jsem totálně promočený a moře bouří dál. Děkuju všemu v co věřím, že jsem si mořskou nemoc odbyl včera. Potkat mě to dnes, opravdu nevím co bych dělal. Loď se šíleně naklání, chvílemi plujeme téměř na boku a já mám strach, že se převrátíme. Máťa je naprosto v klidu, prý spoléhá na těžký kýl. Snažím se mu věřit.

Plujeme už nějakou hodinu, dvě, tři, přesně nevím a mé tělo si říká o malou potřebu. Představa, že ji za této situace vykonám na palubě absolutně nepřipadala v úvahu. Předávám kormidlo Martinovi a odpoutám se, abych se okamžitě připoutal zase někde jinde, vlastně pořád jednu karabinu odpoutávám a druhou připoutávám a jdu do podpalubí směrem ke sprchozáchodu. Tam se zbytek posádky snaží přežít jak to jde. Alici je špatně a leží zaklíněná u jídelního stolu. Vypadá strašně zranitelná. Chtěl bych ji pomoct, snažím se být něžný a ptám se jestli pro ni něco mohu udělat. Samozřejmě, že nemohu nic, navíc si ze včerejška pamatuji, že je lepší dotyčného nechat být.

Vevnitř se to všechno prožívá mnohem hůř. Malý prostor skličuje a loď s Vámi přitom hází ze strany na stranu. Prostě hrůza. Navíc musí být zavřena všechna okna i dveře a tak je uvnitř vydýcháno, vedro a na padnutí. Stačí ta malá chvilka a já zapomínám na účel své návštěvy a rychle mizím zpět na palubu. Být tam zavřený ještě chvíli, bylo by mi zle jako včera. Snažím se svému podvědomí vsugerovat, že pocit puzení neexistuje, že se mi močit nechce a že to rozhodně vydržím a počkám, až se moře uklidní. Vracím se na palubu a jdu se dál věnovat řízení a užívat si pocitů mořského vlka. Martin má evidentně radost, že mě to baví a mě to opravdu baví.

Neuplyne ani čtvrt hodiny a na Martina to přijde taky. Nejsem škodolibý, ale v koutku duše jsem za to rád. Naivně totiž předpokládám, že mi ukáže, jak se s tím coby mořský pardál popere on. Loď se zmítá tak, že je problém se udržet na nohou, občas dokonce pocítíte výhody jistících úvazů - to když Vás trefí vlna, nebo se loď prudce zhoupne ze strany na stranu a vy ztratíte balanc. Martin si lehá na záď paluby, tam kde jsem včera ležel já, otáčí se na bok a snaží se vyprázdnit svůj močový měchýř v poloze ležmo. Je úplně jedno, že se snaží držet zábradlí, stejně to s ním smýká tak, že být s otevřeným poklopcem blíž tomu zábradlí, může na nějaké děti zapomenout. Amputace jak vyšitá a pochybuji, že by mu to kdokoli z nás na lodi přišil funkčně zpátky. Navíc nechápu, kde při tom měnícím se větru bere jistotu, že vše skončí kde má (v moři) a ne třeba na jeho obličeji. I přes všechno úsilí se mu výkon nedaří a zkouší změnit polohu. V obličeji má zoufalý výraz. Váže se úvazem k lanu, drží zábradlí a zkouší to znovu, tentokrát ve stoje. Po pár minutách a hlasitém přemlouvání se výkon zdaří a já se jdu na bok lodi pokusit o něco podobného. Kurtuji se, uvolňuji, ale nejde to. No zkuste se horní polovinou těla držet pevně abyste nevypadli z lodi a dole se hezky uvolnit abyste vykonali zamýšlenou potřebu! Navíc se nesmím uvolnit moc, protože k malé se přidává i potřeba velká a jejich neočekávané spojení bych na lodi zažít opravdu nechtěl. Po pár minutách to zcela vyčerpán vzdávám. Zdá se, že to pochopil i můj mozek a potřeba vyprázdnit se zcela ustupuje.

Řítíme se s naší šalupou dál vstříc vysokým vlnám a dujícímu větru. Baví mě to jako máloco z toho, co jsem zatím stačil zažít. Líbí se mi pocit náznaku nebezpečí, líbí se mi to vzrušení, líbí se mi, že mi není špatně, ale hlavně - líbí se mi moře. Je krásně vzteklé a přitom tak zvláštně něžné. Určitě jsem musel být v minulém životě námořník, protože moře mě opravdu dostalo. Moře „zevnitř“ je úplně jiné než moře z pláže. Kdo to nezažil, těžko pochopí. Těším se až dnešní den skončí a já budu konečně za hrdinu. Budu tokat a svádět Alici, budu se cítit krásně a všechno se vrátí tam, kde to mělo už od samého začátku být. Jenže žádná idylka netrvá věčně a mě z mého snění vytrhává vlastní tělo. To si definitivně řeklo o všechny své potřeby a já jsem nucen brát jeho signály na vědomí. Hrozí, že nevyřeším-li to já a hned, vyřeší to ono za mě a bez mého souhlasu. A to bych opravdu nerad.

Nacvičenou technikou střídavého poutání karabin se posouvám ke vchodu do podpalubí a pracně, držíc se čeho můžu mířím ke sprchozáchodu. Zde se sluší ten sprchozáchod trochu popsat, protože představujete-li si normání porcelánovou mísu, tak na ní rychle zapomeňte. Na lodi je záchod řešen mísou kulatého tvaru o průměru 50-70 cm a výšce lehce přes 40 cm, umístěnou na dřevěném podstavci splývajícím s podlahou, která slouží zároveň jako sprchový kout. Mísa je přikryta na první pohled obyčejným prkýnkem s poklopem, na druhý pohled uvidíte na obojím gumové těsnění, umožňující hermetické uzavření tohoto konce odpadního vedení. Od mísy vede dál hadice k pumpě a od pumpy pak už přes jístící ventily hadice ven z lodi. Před vykonáním potřeby napumpujete do mísy vodu (díky hermetickému uzávěru to jde), potřebu vykonáte a s vodou vše opět ručně vypumpujete do moře. Z čehož plyne, že poměrně důležitou součástí celého ústrojí je ona pumpa. Rovněž je důležité zmínit průměr hadic vedoucích k pumpě a od ní. Ten nepřesahuje nějakých 5-7 cm. Je tedy jasné, že se jedná o ústrojí navýsost důležité, ale také o ústrojí navýsost citlivé na jakékoli zacpání, ucpání či nešetrné zacházení. To všechno jsem samozřejmě věděl když jsem si na mísu sedal, kapitán nám to vysvětlil ihned po příjezdu na loď, ale přiznejme si, že po té náročné cestě to šlo jedním uchem tam, druhým ven. Navíc právě teď jsem se soustředil jenom na to, abych to vůbec přežil a na nějaké Martinovo kázání jsem si ani nevzpoměl.

Sedím v tom malém prostoru a s uvolněním už problémy nemám. S čím problémy naopak mám, je udržení se v nějaké rozumné poloze, protože loď se zběsile naklání sem a tam a já sebou tluču o levou i zadní stěnu a vpravo o skříňky s hygienou. Peklo. Půdorys té místnosti má tak 1x1,5m a z onoho 1 metru je ještě kus spotřebován zmiňovanými skříňkami, takže skutečného prostoru je mnohem méně. V reálu si prostě sednete na mísu a šířka prostoru před Vámi odpovídá šíři Vašich ramen. Před Vámi je tak tak cca. 75 cm dřevěné podlahy s gumovou podlážkou, která slouží jako onen sprchový kout. A teď si představte, že venku bouří moře a lodí zmítají velké vlny, všude je vedro a dusno a vy prostě musíte tu potřebu vykonat, protože jinak se zblázníte.

Musím říct, že znám v životě tři nejkrásnější okamžiky. Jedním je společný orgasmus s milovanou osobou, druhým když poprvé uslyšíte pláč svého právě narozeného dítěte a třetím je ona úleva, která doprovází dokonání vylučovacích potřeb.

Najednou to přišlo a úleva se dostavila. Netušil jsem, že se mi ulevilo jen na pouhou jednu tisícinu vteřiny, tedy na dobu, než se z mísy zvednu a než to uvidím. Než uvidím co? Pánové a dámy, přiznávám a uvádím tímto první část nechutných historek z Řecka na pravou míru: loď se mnou smýkla v ten nejméně vhodný okamžik a vyloučený exkrement neležel v míse, ale na prkýnku a pozvolna kapal za mísu. Nemáte tušení co se mi honilo hlavou. Jasně, jsme lidé a může se to stát, ale já už měl všeho dost. Já chtěl jít za Alicí, chtěl jsem se s ní vášnivě milovat a ne tady civět na svůj exkrement a zdrceně přemýšlet co s ním. To nemluvím o tom, že sotva stojím, protože vlny s lodí neskutečně hází a že jsem zpocený jako nikdy. Dílem tím neskutečným, nedýchatelným dusnem a dílem totálním zdrcením a sražením mého ega k zemi. A pánové a dámy, vážení administrátoři, vy všichni mi odpusťte, ale tohle nebyl exkrement a normální úleva. Tohle bylo pořádný hovno a normální sračka.

Stojím tam a nejradši bych se na všechno vy..... Nedochází mi, že jsem to už vlastně udělal. Vůbec nevím co mám dělat a jenom se modlím, aby Alici nenapadlo jít za mnou. To už bych asi rovnou skočil přes palubu a hledal Boha. Snažím se nepropadat panice a z hluboka dýchám. Můj mozek pracuje na plné obrátky a snaží se vymyslet nějaký plán. Uvědomte si, že na lodi máte omezené možnosti. Žádný regulerní odpad, žádné odpadkové koše, okno kvůli bouři otevřít téměř nelze, nemáte gumové rukavice, nemáte prostě nic. Jste tam jen Vy, mísa, exkrement a nic jiného. Uklidňuji se. Z hlubka dýchám. Poznávám svůj mozek zvyklý řešit situace s chladnou hlavou. Analytická část mozku se probouzí a analyzuje zdroje. Zubní kartáčky, tyčinky do uší, toaletní papír klasický, stejně jako ostatní propriety mi nepomohou. Můj pohled spočinul na hygienických ubrouscích Johnson & Johnson. Ještě že mám tak zhýčkaný zadek! Super! Sahám po jednom z balení a vytahuju jich nejméně dvacet a s jejich pomocí se snažím exkrement přemístit z prkénka do mísy, jenže zjistím, že na tom prkénku je ho tak maximálně čtvrtina. Zbytek je už za mísou, na dřevěném soklu a už z něj kus kape dolů, pod gumovou podlážku. Mé předsevzetí neušpinit se vzalo za své a já beru rukama co můžu, stírám co nemůžu a házím to i s ubrousky do mísy. Jak jednoduché! Zběsile s snažím tu katastrofu odpumpovat do moře, ale učiním přesně to, co jsem neměl. Sám na sebe křičím „Doprdele, ty debile zrzavej, tys ucpal tu pumpu!“.

Teď už panice propadám definitivně. Hystericky sahám rukama do mísy a směsici exkrementu a voňavých hygienických ubrousků beru do ruky a s rizikem potopení lodi je vyhazuju přes umyvadlo z okna do moře. Tohle někdo vidět, tak umře smíchy. Všechno jsem musel mít načasované, pěkně v tempu, abych vyčíhal kdy si na malý okamžik mohu dovolit otevřít okno, něco málo vyhodit a zase ho rychle zavřít, to než se okénko na boku potopí pod hladinu moře. Postupně takhle vyhodím téměř vše z mísy, setřu to kolem ní a za ní a dostanu se i ke zbytku pod podlážkou. Smrdím a chce se mi zvracet. Šílený. Je mi tak, jak mi nikdy nebylo. Jsem ponížený, sražený na kolena a vůbec nevím jak z toho. Je mi jasné, že tohle není definitivní řešení, že se ten záchod musí zprovoznit, že tohle budu muset nějak vysvětlit, že tohle není jen tak. Vím, že se sem ještě vrátím a vůbec nevím, jak v sousedící kajutě dokážu zvládnout zbytek dovolené. Smrad se začíná linout lodí. Co mám říct ostatním, co Alici, co chudákovi Martinovi? Jak mu mám říct, že jsem ucpal pumpu, tu, která vypadala, že tam bude na věky věků, protože tak ji ten kdo tu loď kdysi konstruoval navrhl? Nemohl čekat, že o pár desítek let později do ní jeden blbec nahází skoro celý obsah balení hygienických ubrousků a bude se to snažit odpumpovat ven. Pumpa byla prostě kaput.

V umyvadle se vydrhnu, umyju, nastříkám červenou Lacoste kolínskou a vyrážím na palubu. Martin na mě kouká, protože nechápe co jsem tam dělal tak dlouho. Vymlouvám se na to, že se ucpala pumpa a že nechápu proč a dělám ještě ke všemu zdravě naštvaného. Získávám čas na vymyšlení plánu. Vím, že se „TAM“ budu muset vrátit a vím, že jakékoli sny o romantické dovolené pro mě v tento okamžik skončily. Kašlu na to hnusný moře, ať si dělá co chce. Proti tomu co jsem zažil „dole“ je pěkně trapné, trapnější než Zuzana Bubílková. Něco vymyslím, musím. Přece to takhle nenechám.....

 

Pokračování jako vždy příště......

 


P.S. K článku nejsou žádné fotky. Ráno jsem fotit nestíhal, moře nám nedalo oddychu a později..... No takové byste tady stejně nechtěli :-). Jedinou fotkou kterou z této části dne mám, je ona hned v úvodu. Ještě na klidném moři a v přístavu, jinou opravdu ne.

 

Autor: Štěpán Binko | pondělí 3.3.2008 23:14 | karma článku: 29.26 | přečteno: 4994x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 262 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 550 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz