Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, část 5.

16. 03. 2008 9:45:00
Stojím na palubě a pozoruji moře. Už mě vůbec nebere a přijde mi mnohem nudnější než dřív. Jsem přikurtován a občas se nechám ošplouchnout některou z větších vln. Snažím o vedení lodi správným směrem, ale už to neprožívám tak jako ráno. Rád bych byl dál oním mořským vlkem brázdícím šestimetrové vlny, rád bych si to zase užíval, ale nejde to. Když si vzpomenu na to, co se před malou chvílí odehrálo v podpalubí, přesněji řečeno na tom proklatém sprchozáchodě, tak je mi hůř, než když jsem druhý den zvracel na palubě. V Martinovi se snažím vzbudit dojem, že se ta příšerně stará pumpa rozbila, protože měla své už dávno za sebou a že já jsem ten chudák, na kterého to prostě vyšlo. Ach jo! Dávám jasně najevo, že sprchozáchod u naší kajuty je absolutně nepoužitelný a slibuji, že s tím něco udělám. Jen kdybych tak věděl co a jen kdybych tak v tu chvíli věděl, co vlastně slibuji.....

Vlajka Hlavou se mi toho honí moc, ale hlavně v ní sílí přesvědčení, že Alice začíná být z dosavadního průběhu dovolené zklamaná. Když kolem ní projdu nebo se s ní zkouším bavit, je studená jak ledová královna. Asi si to představovala jinak, koneckonců jsme tu třetí den a pořád „nic“. Tím „nic“ nemyslím to, co Vás napadne jako první, ale onu jiskru, ono krásné zažehnutí nečeho, co v Praze nenabralo úplně špatný kurs. Zatímco Michal s Terkou jsou jak zamilované hrdličky, my k sobě cestu ne a ne najít. Nebo se mi to jenom zdá a jsem v zajetí svých vlastních problémů? Nevím a začínám si přát, aby tomu tak bylo. Uvidíme, řešení a pravdu ukáže čas a já doufám, že to všechno nedopadne tak černě, jak to zatím vypadá..

Moře už se pomalu uklidňuje a mraky na obloze se začínají protrhávat. Vlny jsou sice pořád ještě vysoké, ale zdaleka ne tak, jako ty ráno. Peklo na moři končí, jenom to peklo ve mně bouří a pokračuje dál. Myšlenkami jsem stále tam dole. Potím se jako tam a ztrácím poslední iluze o krásném a romantickém týdnu. Nebýt se mnou na lodi Alice, pokusil bych se o útěk za pomoci podplaceného pilota vrtulníku z některé z nedalekých vojenských základen. Takhle absurdní nápady se mi honí hlavou. Proklínám ten okamžik, kdy jsem řekl své ano tomuhle ztřeštěnému nápadu, proklínám sám sebe za to, že jsem vyrazil na bláznivou dovolenou na moře s nímž nemám žádné zkušenosti, proklínám se za to, že jsem sem vyrazil s dívkou, kterou znám několik dní a které se chci dvořit a kterou chci svádět a u které tuším a doufám, že to bude mnohem víc než jenom nějaký prázdninový flirt. Kvůli svému bláznivému „ano“ jsem právě ztratil poslední špetku sebedůvěry a sebeúcty a mé mužské ego leží na dně moře a já přestávám věřit, že to s Alicí dobře dopadne . Naděje ale umírá poslední, resp. tak zní jedno z celé řady klišé, které bytostně nenávidím a já se mu překvapivě oddávám.

Vafle Uklidněné moře vyhání zbytek posádky, tzn. Michala, Terezu a Alici z podpalubí a mě a Martinovi dává trochu oddychnout. Tereza tuší, že mezi mnou a Alicí to zdaleka není takové, jaké by to asi mělo být, cítí ten napnelismus mezi námi a vidí, že se k sobě nemáme tak jako ona s Michalem. Mám pocit, že se chvíli snaží kopat v mém dresu a že se mi snaží pomoct. Mě a Martinovi se od ní, ale dlužno říct, že i od Alice s Michalem, dostává obrovského ocenění za náš výkon a já si na malou chvíli docela užívám role hrdiny. Jak mě ta její slova chvály dělají dobře! Jo! Tohle teď potřebuji! Tereza postupně likviduje moje nesmyslně vžité stereotypy o hloupých, líných a pro život nepoužitelných modelkách a já jí v duchu uděluji zásadní kladné body. Jenže to by to nebyla tahle zpropadená dovolená, aby podobných okamžiků nebylo poskrovnu a když už, tak aby nebyly nepodstatně krátké. Než se stočí řeč na mou story s ucpanou záchodovou pumpou, stačí nám holky udělat něco k jídlu. Faktem je, že jsme od rána nic moc nesnědli a tak jsme vděčni i za vaflemi s marmeládou a pivem. No co, na lodi člověk nemůže být vybíravý, navíc moře ještě zdaleka není úplně klidné a na vaření to není. Držíc v ruce sladkou vafli a zapíjejíc jí pivem přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než se zase budu muset na ten záchod podívat. Říkám si, že nikdy. To raději zemřít!

Postupně všem vyprávím svou narychlo vytvořenou verzi o ucpané záchodové pumpě, zpropadené staré pumpě, která mi znemožnila odčerpat potřebu z mísy a která mě, chudáka největšího z největších přivedla do strašné situace. Dělám ze sebe ublíženého a hlavně nezapomenu vylíčit, jaké to tam dole bylo. Tohle nám chlapům jde, udělat ze sebe chudáčky, na to jsme opravdoví machři. Vytvořit bolístku, kterou je pak nutné pofoukat, na to jsme prostě specialisté. Naparuji se jako páv a se svými chabými znalostmi lodní techniky nahlas přemýšlím, jak to celé spravím a uvedu do původního stavu. Koutkem oka pozoruji Martina, kterak na mě kouká krajně nedůvěřivě a u kterého pojímám podezření, že mé historce nevěří. Ostatní ji shltli i s navijákem a já jsem tak prozatím zbaven potřeby cokoli potupně vysvětlovat. A hlavně – tohle se vysvětlit nedalo. Rozhodně ne tehdy a tam.

Nutno říct, že při téhle variantě jsem většinu posádky nechal po mnoho dalších měsíců a třeba Martinovi, kapitánovi, jsem pravdu přiznal až těsně před napsáním tohoto vyprávění. Ale zpět.....

Moře je už klidné a my neomylně míříme k ostrovu Samos, který má být naším dnešním útočištěm. Teplé oblečení mé a Martina nahrazují plavky a tričko a holky se derou na palubu opalovat se. Podprsenky letí dolů, tuny opalovacího krému protékají jejich dlaněmi a ony chytají bronzové paprsky žhavého slunce, seč jim to jejich nádherná těla dovolí. Náznaky toho, že mezi mnou a Alicí to není úplně ideální na sebe nenechají dlouho čekat. Neuplynulo ani půl hodiny a já dám tomu dnešnímu dni korunu, korunu své blbosti a trapnosti. Pozvolna zatluču další hřebíček do rakve našeho začínajícího vztahu a pozvolna potápím na dně moře poslední zbytky mého já.

Alice sedí vzadu na palubě a evidentně potřebuje znovu namazat svá nádherná záda. Její záda, to by byla kapitola sama pro sebe. Jsou úžasná a hebká a vyjímá se na nich krásné tetování, které mi na dlouhou dobu neskutečně učarovalo. Ten velký anděl mávající svými křídly, jehož pokračování mizí někde pod plavkami směrem ke dvěma svůdným a dráždivě vyzývavým půlkám, mě v ten okamžik téměř omámil. Rozhodl jsem se jednat rázně a projevil jsem snahu ji ta záda svými roztouženě nadrženými prsty natřít. Chtěl jsem se jí dotýkat a hladit ji a hlavně ukázat, že nejsem jenom to zvracející monstrum ze včerejšího dne, o ranní historce ani nemluvě. Chtěl jsem ji přesvědčit, že umím být něžný a že si zasloužím její nákonnost. Jenže jsem v tu chvíli ze sebe vysoukal něco, co překvapilo i mě samotného. Pozorujíc Alici jak hledá ten správný krém k ní bleskurychle zezadu přisednu a rázným hlasem řeknu: „Podej mi támhle tu Niveu, namažu ti záda, Adélo!“ V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Cože, Adélo? Proboha proč? Vždyť já kromě své neteře žádnou neznám, s žádnou jsem nikdy nic neměl, s žádnou nechodil a hlavně, všechny Adély světa mi v tu chvíli byly cizí! Já měl oči jen pro Alici, tak proč tohle neskutečné přeřeknutí? Mohl jsem říct jiná jména a měl bych pro to vysvětlení, ale tohle? A řekl jsem to vůbec? Neblouzním a nezdálo se mi to?

Bohužel nezdálo. Alice se na mě pomalu otočí a vyzývavě se zeptá: „Adélo?“ Už tón jejího hlasu potvrzuje, že jsem to řekl a že to prostě nezahraju jako že nic. Michal s Terezou dělají, že tam nejsou a dá jim hodně práce aby nevyprskli smíchy. Jenom Martin se rozhodl mě v poslední chvíli zachránit a sedíc od celého incidentu sotva metr, pronese rázným kapitánským hlasem: „Adélo? Jaký Adélo, já jasně slyšel Alice!“ Jo Martine, díky! Jseš kamarád a snaha zachránit mě se cení, ale tohle asi nevyjde. Vím to já, stejně jako on. Naše pohledy se setkají někde v půlce a já z toho jeho čtu jasně: „Sorry Štépo, dělal jsem co můžu.“ Nevyčítám mu nic, jsem rád, že chápe a že se snaží pomoci, ale tohle jsem prostě totálně zvoral. Podobné přeřeknutí bych normálně přešel nebo ho přehrál v legraci, ale tam? Na tom malém prostoru, po sérii různých trapasů a při napětí, které mezi mnou a Alicí panovalo? Ne, tam ani náhodou.

Moře šumí dál a já se na tuhle scénku snažím zapomenout. Jako bych toho neměl dost. Nutím se nemyslet na to, že budu muset opravit ten záchod a teď ještě tohle?! Sám sebe se ptám, mám-li to zapotřebí a sám sobě si odpovídám, že nikoli. Co s tím v tu chvíli udělám? No nic, co zmůžu? Nechávám vše kolem sebe plynout a snažím se zapadnout a v těch pěti lidech na palubě, přejmenovanou Alicí a rozbitým záchodem se prostě snažím ztratit. Jenže ono to jde těžko. V situaci, kdy už v podstatě nejste sami sebou a všechno se Vám bortí pod rukama, to prostě nejde. Chci přinést víno a zlepšit všem a hlavně sobě náladu. Za normální situace banalita. Dojdu do podpalubí a z lednice vyndám láhev bílého. Když ho donesu nahoru, tak ho zasunu do držáku na nápoje, umístěného na boku lavic u venkovního kormidla. Vůbec mi nedochází, že ty držáky udrží sotva váhu malé skleničky s pár deci nápoje a rozhodně ne celé sedmičky vína ve skle. Samozřejmě bylo jen otázkou několika vteřin, než se celý ten držák utrhl a kapitán, tolik háklivý na svou loď poprvé zaúpěl. Zaúpěl podruhé, když jsem mu rozbil skleničku se jménem jeho lodi a zaúpěl by potřetí, znát pravdu o scéně z podpalubí.

Rybar Z postupného propadávání se do hlubokých depresí mě nechtěně vytáhne až Michal, který se rozhodl rybařit. Pracně rozbalil svůj letištní obsluhou dokonale zabalený prut, půjčil si od Martina falešnou návnadu a nahodil. Už jsem to psal na začátku vyprávění, v prvním díle, na tohle mu žádná ryba nemohla skočit. Loď plula dál pod plachtami a ryby ve velikosti naší návnady tak rychle neplavou. Navíc naše návnada byla pěkně ošklivá, takže dost pochybuji, že na ní jde vůbec něco chytit. A výsledek? No žádný, samozřejmě, že jsme nechytili nic, ale zato nás Michal neskutečně pobavil. Musel si odskočit a když se vrátil a převzal prut zpět od Terezy, tak to vypadalo, že chytil nejmíň žraloka. Držel prut a skoro se s ním pral. Zezadu, to vypadalo strašně akčně a já každou chvíli čekal, co vyhodí na palubu. Čekal jsem do té chvíle, než se Michal prát s prutem přestal. Ne, že by mu kořist dala košem, ale prostě zjistil, že za ten odpor na prutu nemohla ryba, ale prostý fakt, že měl ten prut přivázaný k zábradlí, aby o něj nepřišel, nacož samozřejmě při odchodu z paluby zapoměl. Fakt jsem se smál jako malý kluk a na předchozí trapas jsem se snažil zapomenout.

Skok do vody Plujeme pomalu dál, dokonce si najdeme čas na malou zastávku a svlažení našich sluncem prohřátých těl. Všichni skáčeme přes palubu a užíváme si opojného pocitu koupání na otevřeném moři. Můžu Vám říct, že je to nádhera. Čistá a průzračná voda, široko daleko nikdo, hlubiny pod Vámi. Prostě paráda. Soutěžíme v tom kdo skočí hezčí šipku, ošklivější kufr a o to, jesli dostaneme do vody i kapitána a bez neoprenu. Nakonec ho přemluvíme a za jeho strašného remcání dojde k tomu, co nikdo nečekal. Martin se s námi koupe! Možná to není tak srozumitelné, ale Martin se nikdy nekoupe a když už, tak v neoprenu nedokonale obepínajícím jeho útlé tělo. Jemu je totiž vždycky zima. Je tím už v naší partě přátel pověstný a proto téměř slavíme, když se s výrazem překvapené kachničky cachtá spolu s námi.

Musíme pokračovat v cestě, všichni bysme se sice chtěli dál koupat, ale námořních mil před námi je ještě dost, takže vylézáme na palubu a vyrážíme. Holky se opalují, Michal já a Martin se tak nějak věnujeme kormidlování a pokračujeme k cíli naší cesty. Jenže - v dáli se objeví tanker. Kdo nebyl na lodi, budeme mu následující vyprávění připadat nepochopitelné. Ale věřte, že ta malá černá tečka na obzoru, která je strašně dlouho malá a vzdálená má schopnost se neuvěřitelně rychle přiblížit, zhmotnit a hlavně zvětšit. Neuplyne ani pár minut a tanker je na dohled víc než bysme chtěli. Martin se mi na můj dotaz, zda to není nebezepečné snaží vysvětlit, že my máme přednost a on, že musí uhnout. Nechápu. Tohle monstrum, že se bude vyhýbat naší jachtičce? Je to jako kdyby kamión uhýbal mravenci. Ale Martin si trvá na svém. Říká, že jsme plachetnice s omezenou manévrovatelností a že loď na plachty má na moři vždy přednost. Mlčím, včera jsem prozvracel den, ráno zničil lodní pumpu, Alici řekl Adélo, prostě nemám nárok odporovat kapitánovi. Hlavou se mi honí fragmenty dokumentu z National Geographicu o velkých tankerech v Suezu, kde tyto mají brzdnou dráhu 13 a více km a živě jsem si představil jak snadno se ten obr bude vyhýbat nám.

tanker Martin je stále klidný, zbytek posádky už nikoli. Pokus spojit se s nimi vysílačkou nevyšel a tak vzhlížíme k tankeru a modlíme se za náznak úhybného manévru. Nic. Martin, ten věčně klidný kapitán, jehož z konceptu Sherloka Holmese s dýmkou a muže bez úsměvu na tváři vyvede jen máloco, prohlásí: „Držte se!“ Což je pro nás důkazem, že je zle. Tanker už je opravdu blízko a holky začínají ječet. Je jasné, že Martin připravuje loď na nějaký brutální manévr, protože velí k tomu, abysme byli dál od sebe a při pádu tak náhodou nesrazili někoho s sebou. Všichni jsme o něco zapření a držíme se ocelových lan které visí kolem nás. Mé podezření se potvrdilo a Martin vzápětí doslova převrátí loď na puntíku proti větru a my všichni chápeme, proč má mít plachetnice přednost. Při tom manévru jsme doslova pluli na boku a stáli kolmo k vodní hladině, držíc se lan a stojíc na lavicích. Loď jsme v podstatě měli za našimi zády. Holky ječely ještě víc, my s Michalem jsme strachy mlčeli a z hluboka dýchali. Když manévr skončil a tanker nás minul o pár desítek metrů, všem se ulevilo. Teď už jsem na nějaké přeřeknutí opravdu nemyslel. Všichni jsme svorně nadávali na kapitána tankeru, protože stačilo aby se ohlásil do vysílačky, domluvil se, ale on nás prostě silou své velikosti ignoroval. Šmejd jeden arogantní.

Pomalu se blížíme k Samosu a na řadu přichází oprava sprchozáchodu. Děs v mých očích vnímá asi každý, ale snažím se nedat na sobě nic znát. Asi marně. Po přistání v jedné z kotvících zátok a ukotvení lodi prohlašuji že, jdu na to. Beru si od Martina všechno nářadí, které bych snad mohl potřebovat a vstupuji do podpalubí a mířím k oné místnůstce. Jak moc jsem se sem už nikdy nechtěl podívat! Jak moc jsem se tomu chtěl vyhnout! Leč nebylo jiného zbytí. Někdo to opravit musel a byť většina posádky věřila, že k selhání pumpy nedošlo mojí vinou, já věděl opak. Být to jak jsem tvrdil, neměl bych žádný problém s tím, nechat to na kapitánovi, případně mu při opravě za patřičného obdivu ostatních pomoci. Jenže tohle bylo jinak. Byla to moje chyba, můj průšvih a prostě nebylo fér v tom ostatní nechat a lhát. Na to nemám ani žaludek, ani povahu.

Zjišťuji, že klasického instalatérského náčinní Martin na lodi moc nemá a že oprava záchodu a jeho pumpy bude asi zapeklitý oříšek. Moje předsevzetí, že něco „jenom vyšťournu“ se rozplynulo téměř okamžitě poté, co jsem začal zkoumat konstrukci toho toaletního monstra. Ta mísa s pumpou jakoby se na mě koukaly, vysmívaly se mi a čekaly, co jim předvedu. Pochopil jsem a nerad jsem si přiznal, že se opět ušpiním. Převlékl jsem se tedy do náhradních plavek a sandálů (po dopoledním incidentu bych do té místnosti bos již nikdy nevstoupil) a začal s demontáží té příšery. Postupně jsem demontoval celý záchod, sundal mísu, rozpojil všechny hadice vedoucí od mísy k pumpě a od pumpy dál a dosáhl jsem jediného. Všechno to na mě vyteklo a já, dámy odpustí, tam stál po kotníky a lokty ve sračkách.

Chtělo se mi brečet a chtěl jsem utéct. Potrpím si na čistotu a tohle na mě bylo moc. A navíc ten smrad, v té malé, těžce větratelné místnosti! Bylo tam nesnesitelně. Nikomu bych to nepřál zažít. Mou mysl zahltila totální bezmoc a já se jako nikdy dřív proklínal, k čemuže jsem se to nechal přesvědčit.. Přede mnou byl rozebraný záchod o kterém jsem pochyboval, že ho dám někdy dohromady a pumpa, k jejíž opravě jsem se ještě nedostal. Nedostal je špatně. Správně je, že dostal, ale nenašel jsem způsob, jak ji s dostupným nářadím rozebrat. To byla pumpa, která tu loď měla přežít a jejíž výrobce nepočítal s takovým blbcem jak jsem já. Mé ponížení už těžko mohlo být větší. Na jednu stranu jsem si přál, aby se Alice za mnou přišla podívat a litovala mě, na druhou stranu jsem se modlil, aby byla právě na úplně jiné lodi, daleko ode mě a „mého“ záchodu.

Postupně podnikám poslední zoufalé pokusy pročistit všechny hadice a ze dvou stran přístupnou (po odpojení hadic) lodní pumpu. Vytahuji poslední kapesníčky a už vůbec neřeším co mi stéká po rukou a nohách a snažím se záchod uvést do původního stavu. Všechno smontuji a přidělám jak bylo a funkčnost celku několikrát ověřím. Sice to není jako dřív, ale uzavírám tuhle příšernou kapitolu svého života s tím, že líp to prostě nešlo.
Horší než oprava byl následný úklid. Mé čichové buňky už sice nevnímají ten příšerný smrad, ale stále ještě nejsem tak omámen, abych nevnímal tu pohromu kolem sebe. Jestli jsem opravě věnoval hodinu a možná i více, tak následný úklid rozhodně nespolkl času méně. Uklidím a vypulíruji ten záchod úplně maximálně a s úlevou naprosto nepoznanou vyjdu na palubu (sandály v ruce), svlékám se do naha a skáču do slané vody. Takhle důkladnou očistu jsem snad nikdy neprovedl. Vydesinfikovaný jsem byl jak chirurg na operačním sále a vše jsem završil následným oprchováním v druhé sprše na lodi. V duchu uzavírám tuhle kapitolu a nechám se všemi, včetně Michala a Martina obdivovat, za to co jsem předvedl. Michal se rovnou přiznává, že by to vzdal a Martin pořád nevěří tomu, že jsem to tak nějak zvládl. On byl totiž jediný, který mě viděl v „akci“. A věřím, že na to do smrti nezapomene. Obdivuje mne i Alice a já začínám propadat pocitu, že to za to stálo.

Všichni se převlékáme do gala a vyrážíme na ostrov Samos, vstříc nočnímu životu. Jo! Jestli teď něco potřebuji, tak je to pořádný panák, čisté věci na sobě a Alici vedle sebe! Alice omámena mým instalatérským výkonem je hned nějaká vřelejší a já se těším, až už na gumovém člunu opustíme naši bárku, vstoupíme na pevninu a pořádně to roztočíme!

O tom jak se paří v Řecku, o sjetém barmanovi, ztrátě člunu a mých dalších trapasech ještě ten den a dny příští zase někdy jindy.......

Autor: Štěpán Binko | neděle 16.3.2008 9:45 | karma článku: 33.98 | přečteno: 7844x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 264 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 551 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz