Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, část 7.

25. 04. 2008 11:20:00
Tahle dovolená je prostě totální peklo! Všechno na co sáhnu, co vezmu do ruky nebo o co se pokusím, to se mi vždycky tak nějak divně vymkne z ruky. Nejen že to rozbiju nebo zničím, ale nikdy nedosáhnu kýženého efektu a ještě se při tom ztrapním. Jsem psychicky dole. Nevěřím si a už se jenom modlím, aby to bylo co nejrychleji za mnou. Nechci víc, než to už jenom nějak důstojně doklepat. Jestli se mi něco obzvláště nevede, tak to je hledání cesty k Alici, holky, která mě dostává čím dál víc. Ale co vlastně chci, říkám ji Adélo, zvracím na zádi, utrhnu člun, ničím loď a to ještě ani v náznaku neví, co se včera odehrálo v podpalubí. Prostě peklo, které ještě bohužel bude pokračovat. Já už nechci! Prosím!

Odjezd Krušná jsou rána opilcova a ráno čtvrtého dne je krušné naprosto pekelně. Nejenže nás po včerejšku bolí hlava, ale ještě ke všemu jsme relativně nevyspalí a unavení. Vstávat se nikomu nechce, ale nakonec se k tomu donutíme. Stejně musím vyřešit jeden velmi nepříjemný problém. Má tělesná schránka si žádá vykonání obřadu dne a já mám k oné místnůstce na lodi tak silný odpor, že toho tady prostě nejsem schopen. Naštěstí je Michal skutečný přítel a pomůže. On mě totiž viděl, jak celý záchod čistím a zprovozňuji tu proklatou pumpu (v tu dobu ani náznakem nevěděl co se tam doopravdy odehrálo) a tak chápe, že tady prostě "nemůžu". Nasedá se mnou do člunu a pod záminou smyšleného nákupu pádlujeme rychlými tempy ke břehu.

Restaurace, která se částečně podepsala na našem včerejším stavu se naštěstí pomalu otevírá, pan majitel sklízí nádobí z "našeho" stolu a já předstírám, že jdeme na panáka. Přijde mu to divné stejně jako Michalovi, ale než oba stačí něco říct, tak mizím vzadu na záchodě. Uff! Úkol splněn! Drink v nás následně mizí rychlostí světla a plní funkci ranního vyprošťováku a my s nákupem pořízeným v sousedním obchodě rychle pádlujeme zpět. Jsem na sebe hrdý, jsem hrdý na to, jak jsem to zvládnul, vymyslel a zakamufloval. Jenže sotva vystoupíme na palubu a předáme nákup, tak se mi moje tělo pomstí. Sakra! Zase? To si snad dělá srandu, vždyť jsem teďka byl! Já se z toho po....! Doslova. Důsledky naší včerejší akce jsou asi zásadnějšího charakteru a tak jdu za Michalem s prosíkem ještě jednou. Je to fakt kámoš, protože bez řečí a sarkastických průpovídek opět nasedá do člunu a opět vyráží pomoct kamarádovi v nouzi. Scéna jak z nejtrapnější Troškovy komedie, fakt. Znovu ta samá restaurace a ještě udivenější pan majitel. Tomu je to už naprosto jasné a ani stejná objednávka to nezamaskuje. Chvíli se směju s ním i s Michalem, ale tentokrát už upřímně. Je mi totiž krásně!

Lehce přiopilí se vracíme se s Michalem zpátky na loď a vyplouváme. Za štěstí v neštěstí lze označit fakt, že nás nečeká žádná brutální plavba. V podstatě jen objedeme část Samosu a zakotvíme v jeho jiném přístavu. Skutečném přístavu! Martin nám slibuje přístav se sprchami a náznakem civilizačního komfortu, který po všem co jsem tu zažil skutečně potřebuji.

Je nádherně a sluníčko do nás pere o sto šest. Naše kocábka se zlehounka pohupuje a hnána slabým větříkem se posouvá směrem k vytýčenému cíli. Moře je naprosto klidné a úžasně blankytně modré. Líbí se mi. Skoro by se chtělo říct, že nádherně voní. Vyzařuje z něj taková zvláštní magie a já začínám chápat, co lidem na moři učaruje a proč se pro některé z nich stane životní láskou. Už mi nevadí, že mám všechno od soli, že z krásné, velké, tmavomodré osušky je desetikilová solná cihla a že všechno kolem je na omak takové divně lepkavé. V tu chvíli totiž ještě nevím, že za pár hodin budu "TO VŠECHNO" čistit. Teď je mi to fuk. Je nádherně a my přemlouváme Máťu k malé zastávce, protože na palubě už není k vydržení. Potřebujeme schladit.

 Zastavujeme loď a jako malé děti skáčeme do vody. Šipka, kufr, placák, prostě cokoli. Blbneme a vypadáme jako cachtající se kačenky. Dokonce i Martin se koupe! A bez neoprenu! Neskutečné. Je krásně a ze mě ten stres pomalu vyprchává. Už jsem smířen se svým osudem a tuším, že tahle dovolená žádným happyendem neskončí. Čím víc si to začínám připouštět, tím méně trapasů se mi děje. Začínám být nad věcí a pomalu to začínám být já. Že by náznak obratu? Že by?

Jsme v cíli naší dnešní cesty, vítá nás přístav v blízkosti městačka Phytagorion. Pro mě s Alicí je to i cíl naší plavby, ze Samosu se totiž dál přesouváme letadlem do Athén, zatímco zbytek posádky převeze loď do Turecka. Ale to bude až za dva dny a my teď máme před sebou vyhlídku necelých dvou dní na pevnině. Hurá! Kotvíme loď, čerpáme vodu a kapitán velí k úklidu. V Turecku na to nebude čas a hlavně by nebylo úplně fér v tom Michala, Martina a Terezu nechat samotné. Holky briskně opouštějí loď a berou sprchy útokem. No co, jsme přece džentlasové a úklid dáme levou zadní, ne?

 S Michalem se pod Martinovým velením pouštíme do úklidu. Martin nás vzorně diriguje a my drhneme, čístíme a odsolujeme palubu jak to jenom jde a seč nám síly stačí. Občas mám pocit, že si z nás Máťa střílí, protože když přinese nějaký čistící přípravek, houbičku a řekne, že plechy u kotevního řetězu musíme zbavit rzi, tak fakt nechápu. Žádám ho o jasnou definici toho, co považuje za čisté. "Martine, jak to jako má bejt čistý, jako čistý nebo úplně čistý," ptám se ho a zkouším nám ulehčit trochu práce. "Čistý jako čistý, prostě dokonalý," zní jeho odpověď. V tu chvíli mě se svým pedanstvím a puntičkářstvím neskutečně štve. Nevěřím mu, že ta loď kdy byla čistá v podobě do které nás tlačí, ale držím jazyk za zuby a šůruju, ostatně co mi zbývá. Kapitán je kapitán! Rez či jí podobné skvrnky jsou opravdu zažrané a vyčistit je není jen tak. Samozřejmě, že to nejde! Jenže Martin přijde, vezme houbičku do ruky a začne mi dávát rádoby vtipnou instruktáž. Jediné na co v tu chvíli myslím je hodně brutální vražda. Jde mu to totiž stejně jako nám, tedy spíš nejde, leč on svůj výsledek po chvíli snažení označuje za geniální! Opět se vrací myšlenka na vraždu. Mám ho zabít teď a nebo až potom? No nic, nějak to došůrujem a s rozmáčenýma rukama prohlašujeme palubu za čistou. Martin je dostatečně senzitivní na to, aby nám ještě zkusil něco vytknout. Pochopil, že by mu šlo opravdu o život, kamarád nekamarád a tak výsledek naší práce akceptuje.

Holky se právě vracejí ze sprch, jsou celé voňavé a krásné a my vyrážíme taky. Ježiš jak já se těším do normální sprchy! Těžko se to popisuje, ale radost z tak banální věci je ničím neměřitelná. Po inspekci pánských, špinavých a kapacitně nedostačujících sprch se lačně vrháme na ty dámské. Je mi to jedno, ať jsem někdo přijde. Shazujeme ze sebe propocené a prosolené svršky a obsazujeme každý jednu sprchu. Hlášky vyplývající z neskutečné úlevy a radosti z dostatku vody se zde ani nedají publikovat. Paráda! Užíváme si to jak v nějakých lázních.

Mozek je stejně divné ústrojí. Nejdřív je mimo z houpání na lodi a teď zase z pevné půdy pod nohama. Zavřu oči, protože si chci opláchnout šampón z hlavy a v tu ránu se se mnou začne motat celý svět. Před očima se mi vlní spáry sprchového koutu a obklady, které jsem viděl před zavřením očí, začínají v mé mysli měnit barvy a tancovat. Prostě úlet! Připadám si jak na houbičkách v Amstru, je to fakt síla. Otevírám a zase zavírám oči a vše se opakuje. Z vedlejších sprch se ozývá ten samý údiv - kluci jsou na tom stejně. Uff, nejsem v tom sám.

Vysprchovaní, taktéž voňaví a čerstvě oholení se vracíme na loď, tam vyzvedáváme Terezu s Alicí a vyrážíme do města. Písčitá cesta dlouhá zhruba dva kilometry vede podél pobřeží a my se zanedlouho ocitáme v typickém řeckém městečku. Korzo je lemováno restauracemi a malými hotýlky, v navazujících uličkách jsou cukrárny a krámky se vším možným a zleva vše lemuje řada ukotvených krásných lodí, jejichž cena se s postupem do centra města radikálně zvyšuje. Na zadních palubách těch nejluxusnějších z nich hrajou jejich pasažéři karty, zamtímco posádka zevluje a pokuřuje na jejich bocích. Většinou jsou to velmi luxusní motorové jachty, nad nimiž Martin neskrývá své opovržení. Loď má mít podle něj stožár a plachty. Neberu mu to a vlastně ho už i částečně chápu. Pomalu se stmívá a slunce zapadá. Je teplo a neskutečně krásně.

Tohle jsou okamžiky, kdy zapomínám na všechny strasti a útrapy jimiž jsem tady prošel a jenom se kochám. Pozoruji lidi, místní i přivandrovalce, snažím se přijít na to kterých je tady víc a ze kterých zemí sem asi přijíždí nejvíce turistů a nasávám atmosféru. Tipuji, kdo sem přijel lodí a kdo je plážový povaleč a užívám si to. Alici mám po boku, byť ta se ke mě nikterak zásadně nemá, což mě vlastně ani nepřekvapuje a v zásadě je mi to už i jedno. Nějak to dopadne, co nadělám. Tichá pošta, kdy jsem Michalovi řekl co mě štve, ten to upravené poslal Tereze, která to žensky vysvětlila Alici, tak ta zabrala jen z části. Netrápí mě to. Už fakt ne.

Mám chuť si zapálit i když od prvního rande s Alicí nekouřím. Nevím proč. Tedy vím, Alice nekouří a my na první rande šli na sushi. To není zrovna kuřácké prostředí a já navíc nechtěl v kapse tahat krabičku a zapalovač. Nějak mi to zůstalo, stejně jsem s tím chtěl seknout, tak co. Ale teď bych si dal! Ježiš jak já bych si jednu dal! Zastavujeme se ve venkovní restauraci na večeři a plníme své prázdné žaludky. Michal se už tradičně pokouší dostat "cheese plate", čímž vždy totálně vykolejí obsluhu. Ale tady mu něco takového přinesli a my se po chvilce vydáváme pokračovat v procházce po přístavním molu.

 Na jeho konci zastavujeme a fotíme se. Měsíc září jak o život a s přispěním Martina se všichni smějeme až nám bránicemi cloumají křeče. Nechtěli jsme od něj nic jiného než aby nás vyfotil a byl chvíli zticha. Romantika si žádala tak minutku nebo dvě civění na měsíc a provádění náznaků různých něžností. Jenže Martin to i přes naše prosby nebyl schopen vyslyšet a splnit. Po deseti vteřinách přišel vždy s nějakou blbostí. Poprvé nás to trochu naštvalo, podruhé jsme se začali smát, po jedenácté - to už jenom provokoval - jsme smíchy málem padali do moře. "Oslíkůůůů neséééérrrrrrr," zní sborově, jenže jeho to vždycky ještě nabudilo. Byl horší než oslík. Ale pobavil, stejně jako on.

Vracíme se zpátky do centra a Michal rozvíjí svou myšlenku se kterou se vytasil už při úklidu na lodi. Polilo mě horko. Prý si tady půjčíme motorky a zítra projedeme celý Samos, jako že romantika, krása a pohoda. Super nápad, ne? Má to jeden háček, já na motorce neumím. Nejezdím na ní, narozdíl od něj, a jezdit ani nechci. Byl jsem docela rád, když mě v osmnácti to krátkodobé poblouznění silnými stroji rychle přešlo a já se ve zdraví dožil dnešních dní. Jo, mám rád rychlost, rychlá a výkonná auta, ale motorky, na kterých jste v každém průšvihu první na ráně? Při představě, jak se tady vysekám, byť na nějakém skůtru (víc mi na můj řidičák nepůjčí), mě totálně děsí. Ještě bych tu mohl zmrzačit sebe nebo Alici a dát téhle proklaté dovolené pořádnou korunu.

Michal nás vede do do půjčovny, kterou si svým okem zkušeného motorkáře vytipoval při procházce centrem. Jestli jsem se před chvílí potil nervozitou, tak teď mé tělo zkapalňuje čirý strach. Začínám se oklepávat a doufám, že to nějak dopadne. V půjčovně nás mile vítá její majitel, ostatně jak jinak, vypadáme totiž jako typické kavky. Trepky, tílko, nátělník - majitel je prostě typický řecký pohodář. Nelze si nevšimnout, že už má v tuhle pozdní hodinu mírně upito, ale nám to nevadí. Bere si od nás papíry, diktujeme mu jméno lodi a vybíráme si přilby. Nevím proč, ale směje se mé fotce na občance a já mám chuť ho praštit. Přecházím to a v mysli se snažím vybavit, co všechno vím o řízení motorek a poskytování první pomoci.

Naštěstí Michal můj strach vycítí a navíc mu do oka padne něco jiného. Není to nějaká motorka, kterých tu navíc ani moc není, ale on začíná obdivovat velké čtyřkolky. Jo! To bych mohl přežít, má to čtyři kola a řidítka, tak to snad půjde. Nadšeně kývám a souhlasím. Na malou chvilku mě ještě upoutá malá, dvoumístná a zcela otevřená bugina, ale ta neprojde a tak se upínám k monstru na čtyřech kolech. Pán nám je ochotně ukazuje, vychvaluje, vybírá dva nejlepší kousky - má tam různé typy, tyhle jsou nejvýkonnější, mají největší objem, volič pohonu dvou nebo čtyř kol, prý prostě super, ukazuje nám jak dolít benzín, jak přidávat plyn, couvat a jet dopředu. Samozřejmě nám to jenom naznačuje, nic nepředvádí. Dostáváme klíče a mapku se zakroužovanými plážemi a zajímavostmi kam se zítra podívat, čtyřkolky nám zaparkuje venku a my s přilbami vyrážíme na nějaký ten drink. Spát se nikomu nechce.

 My řidiči nepijeme, ale holky si dávají jeden lepší koktejl za druhým. Tiše závidím, ale na druhou stranu mě děsí představa opakování dnešního rána. No i když, tady v přístavu bych to nějak přežil. Hrajou příjemný taneční klubovky a my docela blbneme a paříme. Je sranda a obsluha nás zásobuje pitím i čerstvým ovocem a tak se nám po nějaké době ani nechce domů. Jenže musíme, čekají na nás ta naše čtyřkolová monstra!

Čtyřkolky nacházíme zaprakované jak byly a s Michalem se za nimi rozcházíme, že je jenom otočíme do správného směru, naložíme holky a tradá. V duchu se těším až Alice bude sedět za mnou, jak se mě bude pevně držet, objímat mě, jak zítra budeme celý den blízko sebe! Těším se, ze čtyřkolky mi totiž nikam neuteče, mám ji!

Strkám klíček do své modré nádhery, nasazuji přilbu a s výrazem a stylem indiánského náčelníka osedlávám těch pár motorizovaných koní. Jakže to ten chlápek říkal? Vpravo plyn, nastartovat, brzdit, zařadit rychlost a hurá? Tak jo, jdeme na to! Nastartuju a sám sebe se leknu. Sakryš, to je ale zvouček! Ze sedla čtyřkolky Vám připadá, že máte pod zadkem minimálně dvanáctiválec z Ferrari. V noční ulici plné turistu způsobí má nastartovaná čtyřkolka trochu rozruch. Je sice před půlnocí, ale kolem jsou desítky a možná stovky lidí a většina jich kouká na mě. Paráda. Nadechnu se, otáčím řidítka a přidávám plyn. Bum, prásk, skok, přískok o 30 cm a nic. Super! Tak celé znovu a teď snad lépe. Přidám plyn, pouštím brzdu a bum, prásk, skok a zase přískok o necelého půl metru dopředu a nic. Teď už mě s pobavením sledují i ti, kteří si mě původně vůbec nevšímali. "To nemáte nic jinýho na práci," chce se mi začít řvát. Asi nemají. Tak znovu a znovu ten samý výsledek. Jenže to už se nebezpečně přibližuju k autu před sebou a s pobavením už mě sledují úplně všichni.

Sedím na tom krámu a nutím svůj mozek zvyklý uvažovat striktně racionálně k maximálnímu výkonu. Co asi tak můžu dělat špatně? Mám to! Na boku je nějaká páka! Že by to byla ruční brzda? To mi ten chlap ale neřekl! Jsa totálně ztrapněn ho proklínám, nicméně vyjedu, těsně minu auto před sebou, otočím se a efektně parkuji před Alicí. Chudinka drží přilbu v ruce a vyděšeně na mě zírá. Martin se jí ještě "kamarádsky" zeptá jeslti si to nerozmyslí a nepůjde s ním pěšky, za což ho probodávám očima a nahlas to odmítám a nechám vyděšenou Alici usednout za mě. Jak jsem sakra v tu dobu mohl vědět, že její táta je náruživý motorkář a že ona na motorce jezdit umí?

Vyrážíme městem směrem k našemu přístavu. Asi pět set metrů po vyjetí kolabuje Michalův stroj. Nevíme proč, benzin tam být má, Michal zkouší co může, pomoct se snaží i místní, nicméně stroj ne a ne jet. Svezeme ho z kopce dolů k půjčovně a Michal ho tam nechá s tím, že to vyřešíme zítra. Já s Alicí vyrážíme směrem k naší lodi, Michal s Terkou jdou pěšky, stejně jako malou chvíli před nimi Martin.

Čtyřkolka mě začíná bavit, pomalu si zvykám na citlivé řízení, kdy se dlouho jakoby nic neděje a pak najednou zatáčka do pravého úhlu, zvykám si na práci s plynem, prostě jsem v sedmém nebi jako malý Jarda. To, že mám Alici za zády mi ani nepřijde, rajcuje mě ten motor pode mnou. Jenže každá radost jednou skončí a mě za chvíli zpraží Alice. To v tuhle chvíli ještě nevím a užívám si klikatých cestiček a opojné rychlosti. Do přístavu dorážíme samozřejmě dřív než Michal s Terkou, tak zaparkujeme draka a jdeme ještě do restaurace na víno.

Chvíli sedíme, když Alice spustí: "Víš, já se ti chci omluvit za to, jak se tady chovám, nějak je toho na mě moc a jsem taková bloklá. Prostě mám blok se chovat uvolněně a být v pohodě a vím, že nejsem taková jaká jsem byla v Praze. Neříkám teď nic, jako že ne nebo že bys mi byl nepříjemnej, ale víš jak."

Nevím. Nechápu a nerozumím. Tímhle mě totálně odzbrojila. Mluvila na mě vůbec česky? Mám rád věci na rovinu a v klidu, rád vím na čem jsem a nejistota mě sžírá. Možná bych byl raději, kdyby se usmála a dospěle řekla, že to bylo fajn, ale že z toho asi nic nebude, že si užijeme alespoň ty poslední dny a v Praze si půjdeme každý po svém. Ale tohle? Já se z toho, dámy odpustí, asi poseru. Fakt!

Když pak dorazí Michal s Terkou, naše dvě hrdličky, jsem jako v mrákotách. Ve chvilce soukromí se svěřuji Michalovi, který mě utěšuje, že to přejde a že prý jako nemám tlačit na pilu. Nechápu, nepřijde mi, že bych nějak tlačil, ale možná jo. Kašlu na to a jdu pomalu spát. Docela rád uléhám vedle Martina. V hlavě se mi hodní spousta věcí, přehrávám si vše od prvního dne, hledám kde jsem udělal chybu a přemýšlím, co asi může znamenat ten "blok". Tahle ženská mluva mě dostává. Usnout se mi moc nedaří, ale nakonec to nechám koňovi a pomalu zabírám. A co, když tak mám na zítřek čtyřkolku, ať se svět zblázní. Zítra si to prostě užiju!

 

 


Pokračování příště................

 

Autor: Štěpán Binko | pátek 25.4.2008 11:20 | karma článku: 25.03 | přečteno: 4382x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 264 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 551 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz