Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, část 8.

9. 06. 2008 12:06:00
Probouzím se. Pátý den je tady a já už definitivně kašlu na to, že se ke mně místo Alice tulí Martin a že místo vískání jejích úžasných kaštanových vlasů žmoulám naprázdno svoje prostěradlo. Martin mi funí do ucha a v kajutě je vedro na padnutí. Pomalu se zvedám a citlivě ho přelézám. Ještě teď se směju, když si na celou tu situaci, opakující se každé ráno, vzpomenu znovu. Mých sto kilo živé váhy neobratně manévruje na malém prostoru s cílem Martina nezranit a přitom se dostat přes jeho napříč položené rachetické tělo z postele dolů. Nejlegračnější bylo, když se Martin v půli popsaného manévru probudil. Jeho překvapený výraz hledící na mou postavu nad jeho tělem byl k nepopsání. Vyděšen se vždy vzmohl jenom na: „Štépo?!“, na což já odpovídal jednouduše: „Vole!“ a proces opuštění společného lůžka dokončil.

 Vyrážím do sprchy. Ne, že bych tam spěchal kvůli Alici, ale těším se, jak studenou sprchou ulevím svému horkem ničenému tělu. Ne, že bych si nepotřeboval ulevit i jinak, přeci jen jsme na lodi již pátý den a zásoba prezervativů zůstala nedotčená, ale představa, že mě po tom všem ještě někdo, nedejbože Alice, přistihne, jak se ukájím na dámských sprchách (pánské byly nepoužitelné), to už bych asi nedal. Naštěstí studená sprcha řeší všechny problémy za mě a já se za chvíli svěží a voňavý vracím zpátky na loď. Cestou si všimnu naší v povzdálí zaparkované čtyřkolky a hlavou mi problesknou myšlenky na skvělý motorizovaný den, jistotu pevné půdy pod nohama a malebné řecké hospůdky. Jsem odhodlán nenechat se rozhodit ničím a Aliččiným chováním už vůbec ne. Dneska to prostě bude stát za to!

S Michalem vyrážíme vyměnit jejich porouchanou čtyřkolku, zaprakovanou po nočním pokusu o její opravu v centru Phytagorionu. Z kopce to sjedeme k půjčovně, kde se ukazuje, že závadu lze odstranit velmi lehce a na počkání a vybaveni mapkou Samosu do které majitel půjčovny udělal pár koleček se slovy, že tohle nesmíme minout, vyrážíme zpátky do přístavu naložit holky.

 Alice je na zahrádce restaurace v družném rozhovoru s Terezou a na první pohled to vypadá, že se ze své včerejší nálady docela vyspala a že se jí sdělením toho co jí „trápí“ docela ulevilo. Mě taky, ale i kdyby se tvářila jinak, nenechal bych si zkazit prožitek z krátkého závodu Phytagorion – přístav, vedoucím nádhernou písčitou cestou podél pobřeží ze strany jedné a skalisek ze strany druhé. Prostě jsme s Michalem blbli jako malí kluci a mě se začala vracet chuť do života.

Nakládáme holky a hned za přístavem vyrážíme prudce do svahu plného balvanů. Alice se mě pevně drží a já si připadám jako mistr světa v motokrosu. S Michalem bereme do ruky mapu a plánujeme dnešní den. Ze zakroužkovaných pláží, památek a zajímavých vesniček je jasné, že projedeme celý Samos a já už se v očekávání nových dobrodružství nemůžu dočkat. Jedeme k pumpě, tankujeme a vyrážíme.

Z výfuku naší čtyřkolky se poprvé ozývá nějaké praskání. Zkušeným hlasem nezkušeného motorkáře to zdůvodňuji vylučováním nespáleného benzínu, čemuž jak se zdá Alice moc nevěří, ale mě to nechává v klidu. Nevím, jestli je taková blbost vůbec možná a vůbec si nepřipouštím, že by Alice, dcera automechanika a náruživého motorkáře, věděla o spalovacím procesu více než já.

Křižujeme Samos a já se vznáším v oblacích z nově objevené rozkoše. Čtyřkolka mě zkrátka rajcuje! Mušky ze zubů zkušeně odstraňuji jazykem a moc si nepřipouštím, že pokud to není nezbytně nutné a nejedeme nepříjemným teréném, tak se Alice drží raději zadní konstrukce čtyřkolky a nikoli mých zad. Potutelně se usmívám a v duchu si opakuji své předsevzetí, že mě ta holka dneska nedostane.

Malebná pláž

Samos je nádherný ostrov. K dovolené ho doporučuji všem, kteří nevyžadují luxusní plážové hotely nadnárodních řetězců, ale dávají přednost jisté míře autentičnosti, malým hospůdkám, hezké přírodě a malebným zákoutím. Viděl jsem toho hodně a na spoustě míst byl, ale Samos mi zkrátka učaroval.

Neomylně jsme dorazili k dalšímu kroužku na mapě. Parkujeme a vyrážíme na jednu z neopominutelných pláží tohoto malého řeckého ostrova. Pohled z parkoviště vypadá úchvatně a my dychtivými kroky scházíme z prudkého kopce dolů k malebné plážičce, která jak se ukazuje o pár chvil později slouží jako útočiště převážně německých nudistů. Nic proti nim, ale legrační bylo, že jsme scházeli se sluncem v zádech, takže všichni ti převážně starší pánové a dámy byli „natočeni“ směrem k nám.

Pláž „U německých párečků“ po necelé hodině opouštíme a vyrážíme směrem k vesničce, jejíž jméno si nejsem schopen vybavit, což mě s ohledem na zážitky z ní neskutečně mrzí. Matně si vybavuji, jak nám pán v půjčovně svou lámanou angličtinou vysvětloval, že se jedná o „nej“ vesnici Samosu. Bohužel mu nebylo rozumět a tak nevím, jestli tím myslel vesnici nejstarší nebo nejvýše položenou, což je ale fuk. Stejně byla pekelně vysoko a pořádně stará. Cesta vede romantickým údolím s popadaným listím lemujícím silnice a já i Michal doslova mačkáme z našich čtyřkolek maximální výkon. Zatáčka střídá zatáčku, občas nás vystřídají holky a my se pomalu blížíme k dalšímu kroužku.

JídloPán v půjčovně se nemýlil. Tuhle vesnici jsme měli a museli vidět. Nádherné malebné uličky lemované olivovníky a vinicemi nám doslova učarovaly a je nám fajn. Po chvilce se o slovo začnou hlásit naše prázdné žaludky a my nevíme, do které z nepřeberného množství restaurací zajít. Je jich tady tolik a všechny vypadají neuvěřitelně lákavě. Ze všech na nás dýchá pravé Řecko a v každé z nich určitě vaří dobře.

Jsouce poučeni ustavičným cestováním vybíráme tu, ve které spatřujeme jíst místní. To je vždycky znamení dobré kuchyně a přijatelných cen. Nutno podotknout, že jsme udělali dobře. Následující hodinu a půl se ocitáme v kulinářském ráji domácí řecké kuchyně a plně se oddáváme orgiím nejrozmanitějších chutí a vůní. Naprosto šokování jsme ovšem v okamžiku, kdy majitel přinese účet. Cena je naprosto směšná a dosahuje sotva čtvrtiny ceny podobné večeře na Mykonosu!

Čas neúprosně plyne a my chceme stihnout ještě místní vodopády a hlavně společnou fotku při západu slunce, takže sedáme na čtyřkolky a uháníme dál. Najít místní vodopády nedá moc práce, ale co se ukazuje jako problém a obtížně řešitelný fakt je, že na cestu k nim nejsme dobře vybaveni. K vodopádům totiž nevede normální cesta, ale lesní cestička ubíhající po dřevěných schodech a vysokých kopcích, pozvolna mizející a ztrácející se v potoku na dně údolí a zase se z něj vynořující přes kameny a balvany různé velikosti. Se zavřenýma očima by se to dalo označit jako nenáročný kaňoning, ale holky na něj zkrátka nemají obuv. I tak ale odvážně překonávají prvních pár set metrů v očekávání, že vodopád, který neustále slyšíme již nemůže být daleko. Omyl. Vzdáváme to. Západ slunce se blíží a domů je ještě daleko. Pro tentokrát máme se Samosem nevyřízené účty a vodopád si musíme nechat na jindy.

Svižným tempem se vracíme k našim motorovým ořům a vyrážíme po pobřeží hledat nějaké dostatečně romantické skalisko, které by dobře posloužilo coby kulisa společné fotografie. Cestou se ještě s Michalem vyřádíme na opuštěné písečné pláži, kde naše motorové přítelkyně dostanou trochu do těla a já mohu směle prohlásit, že ať se dnes, zítra nebo pozítří stane cokoli, tak už jenom kvůli tomuhle dni to stálo za to.

Čím víc si přestávám Alici připouštět, tím víc je ona v pohodě. Samozřejmě nejsme takové dvě hrdličky jako Michal s Terezou, ale začínám mít pocit, že se vše usazuje do normálu. Že mě večer opět čeká společné lože s Martinem pro tuto chvíli neřeším, už jsem si zvykl.

A je to tady, sluníčko zapadá, holky přežily průjezd pavučinou a vzniká fotka, kterou z celé dovolené považuji za nejkrásnější. Vystihuje neuvěřitelnou pohodu, přátelství a určitou míru naděje, kterou jsem do vztahu s Alicí stále vkládal. Pro mě s Alicí to byl poslední večer na Samosu, protože druhý den jsme Michala, Terezu a Martina opustili a přesunuli se sami do Atén. Sami do Atén, rozumíte! Jsem pevně rozhodnut zaútočit na Aliččino srdce a přesvědčit jí, že jsem pro ni ten pravý. Leckdo by to možná vzdal, ale já ne. Ta holka mě něčím přitahuje a jakýsi vnitřní hlas mi říká: „Štěpáne, nevzdávej to!“

 

 

P.S. Ve stínu výše popsaného a zejména minulých dílů asi nikoho nepřekvapí, že Alice skutečně o spalovacím procesu věděla víc než já a že přesně jak říkala, tak nám cestou domů prasknul výfuk a my tak v pozdní hodinu buráceli nočními řeckými vesnicemi jako nízko letící tryskáč.

 


Pokračování příště.......

 

Autor: Štěpán Binko | pondělí 9.6.2008 12:06 | karma článku: 25.97 | přečteno: 5066x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 264 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 551 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz