Řecko 2007, horor na moři aneb z ráje do pekla a zpět, závěr!

21. 07. 2008 9:40:19
Závěr seriálu o mé nejbláznivější dovolené je tady! Podaří se mi dobýt Aliččino srdce? Jak to bylo po návratu v Praze a pokračovalo to vůbec nějak? Bylo to v Aténách jiné než na lodi nebo se zase pokazilo všechno, na co jsem sáhl? Schválně....

Šestý den začíná pro celou posádku časně ráno, protože Martin, Michal a Tereza musí převézt loď do Turecka a já s Alicí dopoledne odlétáme do Atén. Spolu a sami! Rozumíte?! Vše, na co jsem v první části naší dovolené sáhl se rozbilo a vše, o co jsem se v souvislosti s Alicí pokusil, vyznělo přinejmenším jinak než jsem myslel, v horším případě rovnou ztroskotalo.

Poslední dny to sice bylo lepší, už jsem nezvracel na zádi , nemusel potají vyhazovat lejna z okna nebo čistit ucpanou záchodovou pumpu , ale i tak se kýžený výsledek ne a ne dostavit. Ale v Aténách budu mít šanci všechno napravit, vylepšit dojem z prvních šesti dní a věřte mi, že udělám všechno proto, aby se mi to povedlo. Tahle holka mě dostává čím dál víc a já chci, aby věděla, že jsem pro ni ten pravý.

Začal jsem vlastně už včera a to poměrně velkolepě. Alice se přiznala, že ze všech květin má nejraději tulipány a tak jsem se, přesně v duchu svého výše uvedného předsevzetí, rozhodl zahájit druhou vlnu frontálního útoku na její srdce. Že jsem při té první přišel o většinu své sebeúcty a mé chlapské ego bylo zadupáno do země, tak na to jsem se v tuhle chvíli snažil nemyslet. Brzy ráno jsem potají opustil loď a telefonicky na náš hotelový pokoj objednal kytici holandských tulipánů, tak snad zaberou.

Loď pomalu odplouvá, poslední zamávání a pak už s Alicí startujeme naše čtyřkolky a vyrážíme směrem k Phytagorionu. Máme dost času a tak se před snídaní zdržíme na pláži, trochu se prospíme a teprve pak vyrážíme dál. Ráno na pláži nemá chybu a je jen škoda, že ho kazí ona lehce dusná atmosféra mezi mnou a jí. Dovedu si představit úplně jiné ráno na pláži, vášnivě romantické a zamilovaně něžné, jenže mám smůlu.

Snídaně je úchvaná a dává rychle zapomenout na „drobné zádrhele“. Budete-li někdy na Samosu, rozhodně si dejte domácí jogurt s medem, ořechy a ovocem. Opravdu to stojí za to, je to lahůdka. Ještě, že to jídlo je, když není láska, potěší alespoň kus žvance ;-).

Přesun proběhl bez problémů. Menší letiště jsem sice ještě neviděl a letadlo mou důvěru taktéž nevzbuzovalo, ale dopravilo nás kam mělo a my po hodině a pár minutách vystupujeme na letišti o poznání větším, rádoby „civilizovanějším“, v Aténách.

Tady trochu předběhnu děj a rovnou musím napsat, co si o Aténách myslím. Podle mě jsou Atény jen jeden velký bordel. Všude Vás obklopuje špína, prach a bílé vícepodlažní činžáky obsypané klimatizačními jednotkami. Na rovinu říkám, že být po mém, tak tohle město je pro turistu lepší vymazat z mapy světa. Akropole na kopci to nezachrání a kdo si myslí opak, je blázen.

Atény jsou v mé mysli spjaty s všudypřítomným pachem močky, poflakujícími se šlapkami a hlavně s absencí historického centra, na jaké jsme zvyklí z jiných světových metropolí. Jestli si jako já naivně myslíte, že se můžete v pozdním odpoledni nebo večer projít centrem, posedět v nějaké kavárně nebo si dát večeři v dobré restauraci, tak jste na omylu. Buď musíte znát přesnou adresu a jít na jistotu nebo máte smůlu.

Možná by bylo spravedlivější, spíše než město jako takové, hodnotit poměr mého očekávání vůči následnému zklamání, asi ano, ale v každém případě jistojistě vím, že se další návštěvě Atén velmi rád vyhnu. Jednoznačně platí, že pokud chcete „prožít“ Řecko, tak upalujte do malého malebného městečka nebo malé vísky, ale ne sem.

Poučeni od Terezy si na letišti bereme taxíka. V Aténách nemá smysl přepravovat se jinak. Taxi je tady velmi levná služba a taxíků je všude moře. Ve velkém počtu stojí na každém rozhu a když ne, tak v záplavě jedoucích aut se nějaký volný vždycky najde. A cena? Směšná. Za transport z letiště do hotelu v centru to bylo sotva 25 euro a že Ruzyně leží proti letišti v Aténách v historickém centru Prahy.

Atény mě ovšem nezajímají, zajímá mě ona, dívka s krásnými kaštanovými vlasy, nádherným tetováním, fantastickou postavou a hlavně něčím zvláštně tajemným v sobě. Zajímá mě Alice! Díky tomu, že jsme konečně sami a Alice tak nesrovnává nás dva a Terezu s Michalem, tak se náš vztah čím dál více „normalizuje“ a začíná to být konečně o nás dvou. Sice to pořád není ono, ale už je to mnohem lepší než ráno, o dnech předchozích ani nemluvě.

S řidičem taxíku se snažím hovořit o všem možném a hlavně se snažím zjistit, jestli by nám nedoporučil nějaké příjemné koupaliště. Teploty venku dosahují čtyřiceti pěti stupňů a oba prožíváme hotové peklo. Řidič se hned chytá a doporučuje nám jakési vyhlášené místní lázně, jenže v zápětí dodává, že je tam jeden problém – ženy mají vstup zakázán.

Na malou chvilinku mi blesklo hlavou, jak by asi Alice zareagovala, kdybych po tom jejím „bloku“ a „příjemné atmosféře“ druhý den zavelel, že jedeme právě tam, ale byl to jenom okamžik, nechci se jí za nic mstít a ve své podstatě jí i jejím náladám naprosto rozumím. Chci si poctivě vybojovat místo v jejím srdíčku a pomalu získat zpátky ten respekt a zdravý obdiv ženy vůči muži, oboje utopené v sériích trapností na té prokleté lodi.

Hotel je perfektní a já po zapsání na recepci posílám nenápadně Alici k výtahům, abych s recepční „ještě něco vyřídil“. Jasně, jsou to již zmíněné tulipány! Recepční na mě po odchodu Alice mrká, rukou dělá jako že O.K. a snaží se vzbudit dojem, že to prostě bude bomba a že jestli mám nějaká „očekávání“, tak že se dozajista splní. V duchu sí říkám, že kdyby mi šlo jenom o to jedno a s Alicí to nevyšlo, tak bych se mohl klidně stavit za ní, jak byla sama z těch tulipánů roztoužená.

Jenže mě jde o mnohem víc a recepční mě nezajímá. Kdo mě zajímá je myslím jasné. Že obrovský pukét v Řecku koupených holandkých tulipánů stojí zhruba tolik, co u nás polovina květinářské dodávky už neřeším. Ostatně když dojem, tak za všechny prachy. Doslova.

U výtahu doháním Alici a celý natěšený volím číslo našeho patra. Ještě natěšeněji směřuji k našemu pokoji, což v Alici nevzbuzuje Bůh ví jak velkou důvěru. Otevírám dveře a nechávám Alici pomalu vejít. Chci si vychutnat její překvapení a radost z pukétu tulipánů a samozřejmě chci sklidit zaslouženou odměnu v podobě jejího překvapení a radosti z takové banality, jakou jedna kytka bezesporu je. Ale když udělá radost, je to víc než jenom kytka. Pro mě i pro ni.

Alice vešla, rozhlédla se po pokoji a rozverně řekla: „Ten je hezkej.“ Skoro bych řekl, že na mě mrkla, ale v tu chvíli mi to bylo fuk. Pozoroval jsem, jak očima přejíždí skříňe, obrovské letiště, plazmovou televizi i pukét tulipánů a jak poté začala rozbalovat svou tašku.

Chápete to?! Jak rozbalovat tašku, máš obdivovat tulipány a pak mě, že jsem je dokázal sehnat a třeba mi dát pusu! Já myslel, že mě šlehne! Neřekla ani půl slova, prostě je jenom „zaregistrovala“ a víc nic!

Jak nic, ptám se v duchu sám sebe a přemýšlím, jak to udělat, aby si jich „opravdu všimla“. Svůj „kufr-tašku“ odhazuji stranou a jdu „jako“ roztáhnout závěsy. Cestou se „náhodou“ zastavím u kytice nádherných žlutých tulipánů a řeknu: „Ty voní, přivoň si, nádhera, že jo?“ Přiznávám, že to bylo trochu infantilně prvoplánové, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo.

„Jsou krásný, taky jsem si jich hned všimla. Je úžasný, že nám je sem dali. Já je úplně zbožňuju,“ uzemní mě Alice obratem. Bože!

Fakt nemůžu. Tahle holka mě dostává do kolen. Jak dali? Kdo dali? To jako, že v tomhle počasí, kdy venku panuje totální peklo, dávají v hotelu pukéty tulipánů na každý pokoj? Jen tak? Dělá si ze mě srandu?! Tak a dost, konec srandy, dostane to polopatě, ať se chytí za nos!

„Víš, oni nám je sem nedali, já jsem je sem s předstihem objednal a byl to fakt problém,“ nevydržím a uvádím situaci na pravou míru.

Alice nahodila smutně provinilé oči, asi jako ten kočičák ve Shrekovi, a při vědomí toho, jakého faux-pas se dopustila, neváhá a začne můj čin honorovat projevy řádného obdivu. Na jednu stranu jsem rád, ale na druhou to přišlo příliš pozdě, ztratilo to své kouzlo a bylo to jaksi vynucené.

Pravdou je, že Alice v tom byla částečně nevinně, protože tulipány měly stejnou barvu jako stěny pokoje a jejich stuha zase barevně ladila s barvou závěsů a přehozu postele. Prostě tam ty tulipány neskutečně sedly a opravdu se mohlo zdát, že jsou designovou součástí pokojové výzdoby. Jenže to mi v tu chvíli bylo srdečně jedno, prostě to nevyšlo úplně podle plánu a asi mi nezbyde mi nic jiného, než pořádně „přitvrdit“.

Přitvrzuji. Z průvodce vybírám vyhlášenou restauraci a na ulici chytám taxíka. Ukazuji vybranou adresu, řidič se dvakrát ptá, zda opravdu chceme právě tam, zadává adresu do navigace a vyráží. Teprve teď mi dochází, jak jsou Atény obrovské. Cesta v minimálním provozu trvala skoro čtyřicet minut a vedla až na samý okraj města, které se zase až tak moc neliší od jeho „centra“. Řidič nás vykládá uprostřed vilové čtvrti a ukazuje, kde ona restaurace údajně je a rychle odjíždí. Super. Jak zjišťuji za chvíli, tak restaurace zdaleka nesplňuje má očekávání, ostatně jako vše v tomhle zpropadeném městě, a ještě ke všemu je zavřená.

Kašlu na to. Jsme v totálním zapadákově a nikde žádné taxi, Alice je mírně nervózní a já pěkně naštvanej. Nenávidím tohle město i tuhle dovolenou, ale nemůžu to na sobě nechat znát. Ujdeme pěkný kus cesty, než dojdeme k náznaku civilizace, kde je možné chytit taxi a vyrazit zpět. Tenhle taxikář se zase diví, že chceme tam, kam chceme. Otázka, zda by nám dokázal doporučit nějakou dobrou místní restauraci ho vyvádí z míry, což v kontextu znalostí pražských taxikářů vůbec nechápu.

Po deseti telefonátech různým kamarádům se na nás obrací s tím, že o jedné restauraci možná ví. Je v samém centru a prý tam dobře vaří. Měl pravdu, vysadil nás před hotelem s dobrou restaurací a já jsem rád, že už nemusím nic riskovat. Místní speciality i dobré víno dělají své a nám se rychle zlepšuje nálada.
Návrat do hotelu zvládáme pěšky. Alice má o poznání lepší náladu a občas mě i sama od sebe chytne za ruku a už ji ani nerozhodí, že trošku zabloudíme. Začínám mít dobrý pocit.

Svižným krokem míříme k výtahu a ještě svižnějším k našemu pokoji. Těším se, až budu s Alicí sám. Magnetickou kartou zručně odemykám, zasouvám ji do určené sdířky za dveřmi a rozsvěcím. Najednou se ozve rána a v našem pokoji zhasnou na krátko rozsvícená světla a jak zjišťuji o něco později, tak zhasla i v pokojích vedlejších a také na celém rozlehlém patře našeho obrovského čtyřhvězdičkového hotelu. Tohle už není samo sebou! Do prdele!

Nemůžete rozsvítit dobře nebo špatně, můžete jenom zmáčknout vypínač a čekat, co se stane. Že se stane něco podobného je jenom náhoda a neskutečná smůla, přesně ta samá, která mě pronásleduje od prvního dne téhle prokleté dovolené. Alice už neví co říct, protože si je dobře vědoma toho, že toho na mě bylo už dost a že bych s každou nevhodně formulovanou poznámkou mohl explodovat jako špalek platické trhaviny a navíc se stále cítí provinile za ty tulipány. I tak se ale neudrží a začne se smát a já se po chvíli rozpaků směji s ní. K tomuhle už není co říct a to ještě nevím, co všechno bude následovat.

Světla už svítí, notně rozladěný údržbář je za doprovodu řeckých průpovídek zprovoznil, a my se připravujeme ke spánku. Poprvé budu ležet vedle ní, vedle té neskutečně krásné, voňavé a svůdně opálené Alice! Poprvé jí budu tak blízko a začínám z toho být nečekaně nervózní. Nemám žádné nekalé úmysly, ale přesto se neubráním projevům chtíče, zdůrazněným týdenní sexuální abstinencí. Zkrátka, stál mi jako bejk. Ale co když „něco“ očekává ona? Co když se se svým „slušňáckým“ ulehnutím a pouhým polibkem na dobrou noc ztrapním ještě víc? To je dilema!

Alice se v koupelně převlékla do vínové saténové košilky a lehla si vedle mě. Voní nádherně a je neskutečně sexy. Nevím, jak to vylíčit slovy a jak své pocity přenést na papír, ale představte si situaci, kdy si po týdnu, jaký jsem prožil já, vedle Vás lehne takto oděná dívka Vašich snů a je jen několik málo centimetrů od Vás. Skoro cítíte jak jí buší srdce a uvědomujete si, jak to Vaše stále pumpuje krev z celého těla do jednoho jediného místa, kam tušíte, že ho pumpuje naprosto zbytečně.

Nesmím se k ní tedy přiblížit moc blízko a nesmím dát najevo, jak moc jsem vzrušený a nadržený. Musím si zachovat odstup správného gentlemana a nevrhnout se na ni hladově hned při první příležitosti. Chci víc!
Líbám jí na dobrou noc a přitom jí lehce pohladím po tváři. Decentní pusa se zvrhává ve vášnivé líbání a já své ruce neudržím stranou „dění“ a začínám ji hladit po krku, bocích a stehnech a přitom se záměrně vyhýbám partiím nejintimnějším.

Mate mě svým vzrušením a nevím co si mohu dovolit. Nevím, co vůbec chce abych si dovolil?! Hormony a chtíč vedou mé ruce místo mě. Začínám ji něžně hladit po ňadrech a líbám je, dráždím ji na bradavkách a opatrně sjíždím dolů přes krásné ploché bříško až tam, kam jsem vůbec neměl v úmyslu se „dostat“.
Najednou prsty přejedu přes jemný lem dámských kalhotek a můj mozek uvolňuje část své mozkové kapacity a analyzuje vzniklou situaci. Jsem regulérně profesně postižený. Před očima se mi vykresluje procesní diagram a já na něm hledám a ověřuji všechna možná rozhodnutí, podmínky, předpoklady a následné postupy.

Kdyby „to“ čekala, nevezme si kalhotky. Kdyby „to“ nečekala, vezme si cokoli jiného, než vínovou saténovou košilku na ramínkách, končící lehce pod zadečkem. Co když „to“čekala, ale chtěla být za slušnou? Co když „to“ ale nečeká a vůbec to nechce a jenom se oblékla úměrně venkovním teplotám? Co když „to“ čekala, čeká a chce to, ale chtěla se mi jenom více líbit?

Už jsem zašel příliš daleko na to, abych mohl couvnout, když v tom zatahuje za záchranou brzdu, citlivě a jemně, ona. Její ruce se pomalu spustí k těm mým a sametovým hláskem mi jemně špitne do ucha: „Ještě ne.“

Zasouvám se jako šnek zpátky do ulity. Na jednu stranu se ve mě bouří můj vlastní chtíč, ale na druhou stranu jsem rád. Bojím se totiž, že čímkoli předčasným a uspěchaným bych zkazil něco, co stojí za víc, než jeden dovolenkový špás.

„Nevadí ti to,“ ptá se mě s náznakem provinění Alice, načež ji upřímně ujišťuji, že ani v nejmenším nevadí. Líbám ji něžně na dobrou noc a oba s úlevou usínáme, nádherně a něžně propleteni do sebe.

Druhý den prožívám jedno z nejsladších probuzení svého života. Alice leží na mém rameni a já cítím úžasnou vůni jejích vlasů. Je k pomilování, na což v kontextu včerejšího večera přestávám myslet dřív, než takovou myšlenku rozvedu nebo ji nedejbože začnu realizovat.

Hotelová snídaně je příjemná, ostatně jako každá snídaně, kterou si nemusíte připravovat sami a po které za Vás někdo uklidí nádobí. Během ní s Alicí přemýšlíme, co s posledním dnem, který máme strávit v tomhle divném městě. Odlétáme kolem půl druhé ráno a vzhledem k vysokým teplotám obětujeme výlet na Akropoli a rozhodujeme se strávit den na střeše hotelu u bazénu s tím, že si na večer necháme doporučit nějakou opravdu dobrou místní restauraci a to pokud možno takovou, která bude mít otevřeno.

Přestože nejsem žádný plážovo-bazénový typ, koneckonců se svou barvou vlasů mi jakýkoli dlouhodobý pobyt na sluníčku nedělá dobře, tak dnešní den trávím u bazénu rád a s nadšením. Na protějším kopci ční Akropole a my si v jejím stínu povídáme o všem možném. Občas to proložíme nějakým koktejlem a oba se už těšíme na večer, protože slečna na recepci nám doporučila podle ní nejlepší aténskou restauraci, tak uvidíme.

Atény jsou opravdu ošklivé a pohybovat se v nich pěšky není moc bezpečné. Pohybovat se v nich pěšky, s krásnou holkou v krátké sukni po boku a ještě ke všemu se občas snažit přejít nějaký ten přechod, to je snad horší, než dráždit kobru bosou nohou. Za hezkou holkou se tu otočí všichni, ale když se po ní otočí tři sta černých obchodníků s pochybným zbožím, kteří si zrovna rozbalili svá prostěradla v ulici, kterou máte projít, to ztuhne krev v žilách i silným povahám.

Měli jsme jednu takovou uličku projít a dobrovolně se přiznávám, že těch několik stovek stovek temně hnědých očí, slintavě hltajících bílá stehna dívky mého srdce ve mě vzbudilo strach. Ne o sebe, ale o ní. Alice se téměř klepala strachy a nakonec řekla: „Tudy nejdu.“ Chápal jsem jí. Rychle jsme se otočili a k nelibosti obchodníků těch několik bloků raději obešli.

Jestli mi v Aténách něco vadilo, tak to byl provoz na silnicích. Jízdní pruhy a červená na semoforech jsou zde brány pouze jako „orientační“ hodnoty a přechody pro chodce, včetně těch se semafory, slouží zase k pobavení řeckých řidičů. Podezírám je, že mezi sebou soutěží, kolik chodců donutí na posledních chvíli uskočit před koly jejich vozů. Ti na přechodech se svítící zelenou se asi počítají dvakrát.

Asi na pátém přechodu mi došla trpělivost. Přecházeli jsme s Alicí na zelenou, když v tom nám nějaké řecké řidičské hovádko málem přejelo nohy. Já, veskrze neagresivní typ, jsem se neudržel a dal průchod svému vzteku a praštil mu pěstí seshora do střechy. Přiznávám se, že kromě vzteku jsem si potřeboval také ulevit z těch několika předešlých dní a také se přiznávám, že jsem se v tenhle okamžik vůbec nepoznával.

O co víc jsem nepoznával sám sebe, o to víc mě nepoznávala Alice. Dojem, který jsem dva dny vylepšoval byl rázem ta tam. Jenže já si nemohl pomoci. Nesnáším to. Sám zastavuji na většině přechodů a jako chodce mě takové chování řidičů štve. V podobných situacích začínám chápat Douglesovu proměnu ve filmu Volný pád a dotyčný řidič měl štěstí, že jsem neměl po ruce basebalovou pálku. V kontextu pokusu o vztah s Alicí to zase bylo štěstí moje, o tom žádná.

K restauraci jsme došli v poměrně ponuré náladě, protože Alice na mě byla pořádně naštvaná. Ne, že by ji neukáznění řidiči také nevadili a ne, že by jí zase až tak vadilo, že jsem jednomu z nich dal trochu rázně najevo, že to už přehnal, ale vysvětlila mi, že se hlavně bála o to, co by se stalo, kdyby se k jednomu vystoupivšímu a vzekajícímu řidiči přidal další a k němu ještě další a všichni by si to se mnou chtěli vyřídit najednou.

Na jednu stranu mi její starost imponovala, na druhou trochu urážela, ale hlavně mě hodně štvala. Nevím proč, ale zrovna v takovou chvíli potřebuji, aby mě okolí nechalo mým problémům a z toho plynoucím projevům napospas a nepřilévalo ještě oleje do ohně.

Potřeboval jsem si ulevit, bylo toho na mě v uplynulých dnech moc a ten řidič udělal něco, za co si ono rázné upozornění zasloužil. Že mu v tom dřevákově přijde úplně normální jezdit na červenou a vyhánět chodce z přechodů je jeho problém. Chápu, že jsem mu se svým požadavkem dokončit bezpečně proces přecházení musel připadat jako marťan, ale bylo mi to fuk. Uznávám, že se stal nevědomky hromosvodem i jiných mých problémů a zpětně také uznávám, že jsem si to mohl odpustit, ale znáte to – po bitvě je každý generálem.

Restaurace právě otevírá a její majitel nás s rozpaky uvádí dovnitř. S rozpaky proto, protože nechápe, jak jsme se do jeho restaurace mohli vydat bez rezervace. Normálně se prý na ni čeká několik týdnů. Odmítám připustit nějaký problém a vysvětluji mu, že se rozhodně nezdržíme do pozdního večera, že se chceme jenom najíst a že nejpozději v deset hodin musíme zpátky na hotel. Postupně toho příjemného pána obměkčuji a ten nás nakonec s úsměvem pouští dovnitř.

Malá restaurace s několika stoly v přízemí a několika v prvním patře je úžasně zařízená, všude je tmavě nalakované masivní staré dřevo, dřevěná podlaha, krb a v rohu pódium s klavírem. Stoly jsou každý jiný, v jednom koutě je polstrovaná lavice, podobná té, kterou měla doma moje babička. K tomu svíčky na stolech, sklenice na všechny druhy vína, ale přitom žádné bílé ubrusy až na zem a okázalá michelinovská nabubřelost. Tahle restaurace je o jídle a o příjemné atmosféře a tak to má být.

Jestli jsem v uplynulých odstavcích popisoval Atény jako město špíny, prachu, divných lidí a absentujícího centra, tak tahle restaurace je jako z jiného světa. Majitel se rozhodl, že nám bude pro tu malou část večera průvodcem řeckou kuchyní a obratem nám odebírá jídelní lístky s tím, že nám vybere sám a že nebudeme litovat. Navrhuje, že nám připraví sérii předrkmů, od každého trochu, že se to tak v Řecku dělá a že jako hlavní jídlo připraví specialitu, kterou je jeho restaurace vyhlášená – humra se špagetami a smetanovou omáčkou. No uznejte, šlo to odmítnout?

Jedl jsem už leckde a lecos, ale to, co jsem prožil v následujících dvou hodinách se nedá popsat. Jedno lepší jídlo střídalo druhé a vše bylo rámováno úžasným vínem, jehož výběrem u mě tenhle člověk neuvěřitelně stoupl v ceně. Mohl nás, cizince a potenciální kavky, nechat si vybrat z vinného lístku, nejlépe některé z předražených francouzských, italských nebo jiných zahraničních vín, ale neudělal to. Doslova mi sebral vinný lístek z ruky se slovy, že si dovolí nám nabídnout vína z jeho soukromých vinic ze Sparty a zpětně musím říct, že to byla vína, která patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy pil, nemluvě o tom, že stála jen zlomek ceny jím nabízených vín lahvových.

V průběhu kulinářských orgií a objevování chutí dosud nepoznaných jsem se samozřejmě snažil pokračovat v tom, co jsem scénkou na ulici lehounce překazil a chtě nechtě jsme se k ní museli vrátit. Chtěl jsem dál navázat na příjemné dopoledne a včerejší večer, ale na druhou stranu jsem chtěl dát jasně najevo, že jsem pořádně naštvaný a že jsem si Aliččino vyplísnění za umravnění agresivního řeckého řidiče nezasloužil. Ne nezasloužil, ale že by si takové vyplísnění neměla ani dovolovat! Tak bojovně jsem byl naladěn! Holt mužská ješitnost a ego jsou strašní rádcové.

„Ty jseš naštvanej?“ ptá se mě Alice s lehce překvapeným výrazem ve tváři.

„Jo, jsem. Tohle bylo moc. Ten debil do nás najede, já se ohradím a ty mě takhle sjedeš,“ vysvětluji svůj rozladěný postoj a celou větu zakončuji jako otázku, aby na ni Alice musela odpovědět.

„Jo sjedu a zasloužil sis to. Co kdyby fakt vyskočil a jednu ti vrazil,“ ptá se Alice, čímž mě naštve a „urazí“ ještě víc.

Abyste tomu rozuměli, tak ten poskakující udivený řidič, který nám málem přejel nohy byl o hlavu menší a minimálně o třicet kilo lehčí než já. Se svým metrem devadesát a sto pěti kilogramy jsem se necítil jakkoli fyzicky ohrožen a kdyby si chtěl něco zkusit, tak jsem nepochyboval o tom, kdo by s kým zatočil. Proto mě poslední věta Alice doslova vytočila.

„Tak by vrazil a co, já bych mu jí vrátil a porvali bysme se. Proti mě to byl prcek a pár za uši by si zasloužil a neříkej že ne. Vždyť jsme sotva uskočili! To má člověk ustupovat takovéhle bezohlednosti a nechat se sebou orat,“ ptám se téměř podrážděným hlasem a přitom znovu nepoznávám sám sebe. Já a prát se? Cože? Popral jsem se jednou v životě a to mi bylo patnáct. Bože, co se mi to line z pusy?

„Ty jako čekáš omluvu?“ ptá se Alice mezi doušky vynikajícího vína.

„Jo, čekám,“ odpovídám jí obratem.

„Tak si čekej,“ odsekne Alice zpátky a doslova mě tím uzemní.

Následujících pár minut doprovází naši večeři hrobové ticho. Myslím, že nám oběma během těch pár minut došlo, že jsme vyjeli trochu zbytečně a že nás to tak trochu i mrzelo, minimálně v kontextu toho, co jsme za těch několik posledních dní prožili.

Vypjatá atmosféra pomalu ustupuje a my se vracíme k nejlepším historkám z naší dovolené. V tom ke mě přistupuje majitel restaurace a potutelně se na mě usmívá a snaží se mi vysvětlit, že za pár minut tu pro mě bude „nebezpečno“.

První co mě napadlo, byla vzpomínka na ty stovky černých očí hltajících Aliččinu postavu a představil jsem si, jak sem ti hoši z trhu naběhnou a jak se s nimi budu bít a budu Alici bránit před vícečetným znásilněním. Bože! Ještě tohle mi chybělo!

Snažím se zjistit, jak to ten dosud příjemný člověk myslí a co se mi svou angličtinou snaží vysvětlit. Hlavně nechápu, proč celou dobu, co mi to říká, na mě spiklenecky mrká. Naštěstí i jemu po chvilce dojde, že jsem to možná pochopil až příliš doslovně a na rovinu řekne, že můžu být v klidu a že k vedlejšímu stolu za chvíli přijde poslední řecká playmate a že se tu bude fotit!

Uff, to se mi ulevilo. Řeckou bohyni krásy už ale nestihneme, přijímáme od pana majitele pozvání na panáka domácí pálenky, vyrovnáváme účet, loučíme se a míříme, částečně usmířeni, zpátky do hotelu.

Po příchodu na recepci zjišťuji, jak je to s mým oblečením. Prý je vše v pořádku a své svršky najdu na pokoji. Po všech těch „problémových“ story na lodi a také proto, že jsem si hloupě zabalil, mi totiž docházely použitelné čisté věci na sebe. Neváhal jsem tedy a hned po příjezdu jsem s povděkem svěřil svou špínu hotelové čistírně.

Po příchodu na pokoj jsem ovšem žádný balíček nebo komínek čistého oblečení nenašel. Super. Jediné co mi zbývá jsou špinavé kraťasy a zpocené tričko s dlouhým rukávem. Perfektní kombinace pro zakončení dovolené a hlavně pro zamýšlený romantický závěr. Budu dobrý společník pro návrat domů, mé tričko je cítit na tři metry.

Volám na recepci, kde mi klidným hlasem a špatnou angličtinou řecká recepční sděluje, že prý ten můj balíček vyprali, vyžehlili, ale poté ztratili. Do prdele! Po kolikáté už! Proč zrovna já?! Je tohle normální? Rezignovaně drtím telefonní sluchátko a přemýšlím, co dál. Co mi zbývá, tak pojedu domů za smradlavku. Bože!

Půl hodiny před opuštěním hotelu volá recepční - balíček našli. Strašně se omlouvá a posílá ho po portýrovi nahoru. Uff. Hurá! Pojedu domů jako člověk! Život se mi vrací do žil a já se těším, jak se ještě naposledy osprchuji a převléknu do skutečně čistého. Do něčeho, co není cítit mořskou solí, o dalších vůních ani nemluvě.

V brzkých ranních hodinách jsme s Alicí v Praze. Vystupujeme z letadla a nosem nasáváme vůni domova, tu vůni, kterou máme oba dva tak rádi. Na jednu stranu to byla neuvěřitelná dovolená plná situací, které bych už nikdy v životě prožít nechtěl, ale paradoxně, i když možná právě proto, to byla jedna z nejlepších dovolených jakou jsem zažil.

Skládáme věci do kufru žlutého taxíku a vyrážíme směrem na Spořilov, k Alici domů a pak ke mně, do Strašnic. Cestou si ještě připomínáme nejlepší okamžiky uplynulého týdne, vzpomínáme na kaňoning, vichřici na lodi, čtyřkolky, Máťu, který nevydržel být minutu zticha, slavnostní výměnu vlajky, Michala a jeho„kečupový“ výlov, Terezu a její utopený foťák, na šílenou taneční párty, na moje zvracení i opravu ucpané záchodové pumpy, zkrátka na všechno, co jsme za těch pár dní prožili. Držím přitom Alici za ruku a přemýšlím, co udělám a řeknu, až u ní doma vystoupíme.

Tak a jsme tady. Taxík zastavil před Aliččiným domem a já se pomalu smiřuji s tím, že i tohle musí jednou skončit a že musí nastat procitnutí do všedního dne. Jediné, v co mohu doufat je, že tohle všechno bude mít nějaké pokračování. Vlastně jsem na tom stejně jako před týdnem, tedy možná hůř, protože vůbec nevím, jak na tom s Alicí vlastně jsem, ale bezpečně vím, že tuhle holku prostě chci. Paráda, není ten život sladký?

Pomáhám Alici s taškami až do bytu a na rozloučenou ji co nejněžněji líbám a statečně přitom šeptám do ouška, že ji ještě moc rád někdy uvidím, že jí napíšu, ale že pochopím, když mi po tom všem, co se mnou na lodi prožila, neodpoví.

V duchu bych dal nevím co za to, aby tomu bylo jinak, aby odpověděla, ale v tu chvíli vím, že si na nic nemohu činit nárok a takhle vyřčené mi to přijde správné. Znovu ji líbám a a naposledy pohladím po tváři a pomalu se s ní loučím. Usedám zpátky do taxíku a vyrážím domů.

Doma je prázdno a smutno. Po týdnu nabitém takovou akcí tam není skoro k vydržení. V duchu se ještě usměji nad překvapením řidiče, který se mě s obdivem a pln zvědavosti, vzhledem k vyprávěným zážitkům, zeptal, jak dlouho jsme na té lodi vlastně byli. Když jsem mu řekl, že v podstatě jenom pět dní, tak nevěřil, což ostatně nikdo, komu jsem naše zážitky také vyprávěl.

Uléhám do postele a pomalu usínám. Tohle byla opravdu cesta z ráje do pekla a zase zpátky a musím říct, že jsem nikdy nic takového nezažil. Usínám s jejím obličejem před svýma očima a připomínám si vůni jejích vlasů. Nezbývá mi, než být zvědavý a těšit se, co přinesou dny následující.

 



A jak to bylo dál?


Chápu, že celý příběh potřebuje závěrečné rozuzlení a je mi jasné, že pokud jste ho dočetli až sem, tak Vás zajímá, jak to celé dopadlo a hlavně, jestli tedy s Alicí spolu jsme nebo ne.

Je to přesně rok a šest dní, co jsem Alici spatřil poprvé a co mi tahle holka s kaštanovou hřívou učarovala, co jsem se zamiloval do jejích očí, stejně jako úsměvu a hlasu, zkrátka co jsem jí totálně propadl. Ještě dnes si pamatuji své rozhodování, jestli jet Mirkovi na svatbu nebo za jinými kamarády na taneční open air párty a ještě dnes si pamatuji, jak jsem uhýbal z dálnice, už ani vlastně nevím proč a zamířil do Průhonic, kde jsem mezi desítkami svatebčanů objevil ji, tuhle svou vyvolenou hnědovlasou princeznu a zcela zapomněl na své „skálopevné“ odhodlání vydržet chvíli sám. Asi to byl osud, nevím.

Bez dvou dnů to je přesně jeden rok, kdy jsme s Michalem a Terezou seděli na večeři v restauraci a řešili, zda za další dva dny vyrazit společně na loď, abychom o dva dny později skutečně vyrazili. Přijde mi to jako celá věčnost, protože se za tu dobu hodně věcí změnilo. Tak a teď to nejdůležitější. Ano, jsme spolu!

Dopisuji tyto řádky a Alice leží vedle mě a hladí mě ve vlasech, zatímco já do notebooku datluji závěr našeho příběhu. Hladí mě rukou, na jejímž prstě má již od listopadu briliantový zásnubní prsten, důkaz toho, že vím, že tohle je žena se kterou chci strávit zbytek života a kterou si chci příští rok vzít. Miluje moje děti a ty milují ji. Zuzanka se nemůže dočkat, až půjde za drůžičku a Štěpánek na to, jak bude podávat snubní prstýnky.

Konflikt s řeckým řidičem byl na dlouhou dobu posledním konfliktem mezi námi a já prožil jeden z nejkrásnějších roků svého života. Není nic hezčího, než když se k citu, vášni a lásce přidá ještě schopnost rozumného soužití, když se nehledají neexistující problémy a konflikty a když je jeden druhému oporou ve chvílích, kdy ji ten druhý potřebuje. Zažili jsme toho spolu za tu dobu neuvěřitelně hodně, až se nám ani jednomu nechce věřit, že jsme spolu teprve jeden jediný rok.

Historkám z lodi, stejně jako všem mým ostatním „řeckým“ trapnostem, se spolu donekonečna smějeme a stále s nimi zlepšujeme náladu sobě nebo našim přátelům. Musím se ovšem přiznat, že úplnou pravdu o tom, jak to ve skutečnosti probíhalo druhý den v podpalubí na záchodě, se Alice dozvěděla až v prosinci, že dřív jsem na to neměl odvahu. Smála se, až jí tekly slzy jako hrachy. Dnes je to další veselá historka z natáčení a už ji kromě Martina, Michala a Terezy znáte i Vy.

A Michal s Terezou? Světe div se, ale příští týden jim jdeme na svatbu. Dovolená Řecko 2007 se prostě povedla a třeba se právě na jejich svatbě seznámí někdo další, kdo bude mít napřesrok o čem psát!
Všem kteří to vydrželi až do konce děkuji!

P. S. Psal-li jsem v minulosti v ostatních blozích nebo diskuzních příspěvcích o své přítelkyni, vždycky to byla Alice. Pro příště se už mohu vyhýbat tomuto záměrně neurčitému označení, které jsem volil jenom proto, abych čtenářům Řecka předem neprozradil pointu.

 



Snadný přístup ke starším dílům seriálu Řecko 2007: zde .


Autor: Štěpán Binko | pondělí 21.7.2008 9:40 | karma článku: 29.80 | přečteno: 4426x

Další články blogera

Štěpán Binko

Uber, regulací k veřejnému (ne)blahu aneb takhle prosím ne!

Tak po Dánsku a Maďarsku končí UBER i v Itálii. Socialismem, regulacemi a přebujelou byrokracií všeho druhu sužovaná Evropa zabíjí další hřebíček do své vlastní rakve. Byrokracii nedáme a o zákazníka nám nejde!

8.4.2017 v 14:59 | Karma článku: 33.97 | Přečteno: 2637 | Diskuse

Štěpán Binko

Silná Evropa nemusí znamenat socialistickou Evropskou unii

Baví mě ta hysterie kolem Brexitu. Baví mě celá EU. Přemýslím, zda vůbec existuje jeden jediný funkční "státní" útvar, velikostí a uspořádáním odpovídající EU, který "funguje" a kde není diktatura.

24.6.2016 v 11:45 | Karma článku: 29.88 | Přečteno: 806 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 264 | Diskuse

Alena Křehotová

Deset hodin bez cigára; křížaly, knížka (rohypnol nebude); nezačínejte kouřit!

Po loňské dovče, sakumprásk za 27 litrů na 10 dní, při níž jsem se nevyspala až tak, že jsem poslední čtyři rána vstávala (ne se budila) s napuchlýma očima a ledovala si je minerálkou z ledničky, jsem si chtěla „spravit chuť"...

17.1.2019 v 9:11 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 551 | Diskuse

Radek Pálka

Jak jsem dobyl Ameruku a jak Amerika dobila mě. Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal. Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

16.1.2019 v 6:00 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 862 | Diskuse

Milan Zajic

Romantické sněhánky v Zell am See

Zase nám napadlo a sněhu na kopcích je více než dost. Na Schmittenhöhe je přes 3 metry a na ledovci Kitzsteinhorn to bude kolem 4,5 m. A tak pokud někdo chcete trochu sněhu můžete si nabrat jakékoli množství a odvézt ...

15.1.2019 v 15:27 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hongkong

Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

15.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 288 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5204

Jsem obyčejný chlap, manžel skvělé ženy a otec čtyř úžasných dětí. Bytostně věřím v člověka a jeho schopnosti. Mám rád golf, slivovici, dobré jídlo a víno. Z některých věcí jsem už vyrostl, z jiných ještě ne a z některých doufám, že nevyrostu nikdy.

Miluji lidi a svět kolem sebe a každý den se snažím žít naplno. Řídím vlastní firmu (Internet Projekt, a. s.) a občas někde něco utrousím nebo napíšu o správě obsahu v digitálním věku nebo digitálním marketingu.

Najdete na iDNES.cz